Článek
Píše se středa 13. listopadu 1985. Kolumbijské padesátitisícové město Armero se ukládá k spánku. Je to tiché, prosperující a pulzující město ležící v údolí pod majestátním andským vulkánem Nevado del Ruiz. Zlověstná sopka se sice už celý rok předtím začala probouzet a chrlit plyn, ale zkorumpovaní politici, starosta i místní farář obyvatele opakovaně a nezodpovědně ujišťovali, že jsou v naprostém bezpečí.
Vědci a geologové z Kolumbijské geologické služby přitom už měsíc předtím předali vládě a kongresu detailní zprávu. Zoufale je varovali před hrozící katastrofou a vypracovali přesné mapy rizik. Politici nad jejich zprávami jen arogantně mávli rukou. Evakuace by přece stála peníze a panika by škodila místnímu byznysu.
Když toho osudného večera začal na město padat dusivý sopečný popel, kněz lidem v kostele bohorovně řekl: „Užijte si tu krásnou podívanou, už ji nikdy neuvidíte.“ Hasičské vozy projížděly ulicemi a megafony vyzývaly lidi, ať za žádnou cenu neopouštějí domovy a nepanikaří.
Byla to ta nejhorší, nejkrvavější a nejfatálnější rada v historii Kolumbie. Lidé úřadům poslechli. A netušili, že jim právě začaly odtikávat poslední minuty života.
Apokalypsa a betonová lavina
Ve 21:09 sopka Nevado del Ruiz mohutně explodovala. Obrovský, pekelný žár z erupce okamžitě roztavil masivní ledovce na samotném vrcholu hory. Miliony tun vody se smíchaly se sopečným popelem, zeminou, vyvrácenými stromy a kamením, čímž vznikl takzvaný lahar – vražedná, betonově hustá lavina vařícího se bahna. Tato apokalyptická hradba o šířce neuvěřitelných padesáti metrů se vyřítila do úzkého údolí řeky Gualí rychlostí 50 km/h. Temnotou se řítila smrt a nebylo před ní úniku.
Když lahar uprostřed noci plnou silou zasáhl Armero, zvuk připomínal řvoucí stovky tryskových letadel. Domy z cihel a betonu se pod náporem bahna drtily a praskaly jako křehké krabičky od sirek. Lidé, kteří ještě před chvílí spali ve svých postelích, byli rázem rozdrceni nebo se udusili hustým, toxickým bahnem. Během několika málo minut bylo zaživa pohřbeno přes 23 000 lidí. Celé město bylo doslova a do písmene vymazáno z mapy světa. Zůstal jen nekonečný, šedivý oceán trosek, ticha a smrti.
Třináctiletá Omayra Sánchezová spala ve svém domě společně s otcem, bratrem a tetou. Když se stěny jejich domu s ohlušujícím praskotem zřítily, Omayra se ocitla uvězněná v mrazivé, špinavé a hnijící vodě. Hlava a ruce jí trčely nad hladinou, ale od pasu dolů byla naprosto paralyzovaná. Její drobné, dětské nohy byly pevně zaklíněné v drtivém betonovém sevření trosek domu a – jak později s hrůzou zjistili potápěči – i pod mrtvým tělem její vlastní tety, která ji stahovala ke dnu. Byla to dokonalá, absolutně bezvýchodná past.
Když se nad ránem nad zdevastovaným městem rozednilo, dorazili k ní první zoufalí dobrovolní záchranáři z Červeného kříže. Slyšeli její sténání. Snažili se dívku z bahna vytáhnout. Zkusili to silou, tahali ji za ruce, ale Omayra začala křičet nesnesitelnou, zvířecí bolestí. Sutiny pod hladinou ji svíraly jako ocelové čelisti; kdyby tahali ještě o kousek silněji, doslova by jí utrhli nohy od trupu. Záchranáři si brzy s ledovým potem na zádech uvědomili děsivou realitu. Aby ji mohli vyprostit a odřezat podvodní překážky, potřebovali nejprve odčerpat vodu, která místo neustále zaplavovala.
Amputace na místě nepřipadala v úvahu – v té špíně by okamžitě vykrvácela nebo zemřela na infekci. Potřebovali těžkou techniku. Potřebovali jednu jedinou, obyčejnou motorovou vodní pumpu.
Zavolali tedy přes vysílačky o pomoc kolumbijskou vládu a armádu. A tehdy začalo to absolutně nejkrutější, neodpustitelné selhání systému.
Svět se dívá, ale nikdo nepomůže
Zatímco záchranáři zoufale, do krve rozedřenýma rukama a pomocí pouhých zrezivělých plechovek a kbelíků, vylévali vodu kolem Omayry, aby se dívka při každé vlnce neutopila, na místo neštěstí se začaly slétat nablýskané helikoptéry. Nebyly to ovšem armádní stroje, které by přivážely lékaře, těžkou techniku nebo tolik prošenou záchrannou pumpu. Byly to privátní helikoptéry plné dychtivých novinářů, televizních reportérů a fotografů z celého světa.
Kolumbijský státní aparát nedokázal do oblasti doručit jedno hloupé čerpadlo, ale dokázal tam bez problémů a okamžitě dopravit desítky televizních štábů. Omayra se tak, naprosto proti své vůli, stala ústřední postavou morbidního, globálního divadla. Kamera jela, objektivy cvakaly, svět seděl v obývacích pokojích a dojatě se díval… ale reálně nikdo nepomáhal.
To, co trhalo srdce na kusy záchranářům i otrlým novinářům, byla dívčina neuvěřitelná síla a dětská nevinnost tváří v tvář naprosto jisté, kruté a pomalé smrti. Omayra první den neplakala. Byla nepochopitelně, až nadpozemsky klidná. Poskytovala novinářům rozhovory s mikrofonem těsně u úst, usmívala se do objektivů, žádala o sladké pečivo a dokonce zpívala vyčerpaným záchranářům kolumbijské písničky, aby je povzbudila v jejich marné práci. V jednom srdceryvném momentu se dokonce začala vážně strachovat, že kvůli tomu, že je uvězněná v bahně, přijde pozdě do školy a zamešká důležitou zkoušku z matematiky. Byla to stále jen malá, třináctiletá holčička, jejíž mozek si pod náporem šoku vytvořil psychologický štít, který ji chránil před uvědoměním si vlastního konce.
Jak ale neúprosně ubíhaly hodiny a střídal se den s mrazivou nocí, ledová voda, nastupující infekce a obrovský tlak sutin si začaly vybírat svou nevyhnutelnou daň. Omayra byla ve vodě třetí den. Čerpadlo od vlády stále nikde.
Její roztomilý obličej strašlivě otekl. Její ruce byly varhánkovité a úplně mrtvolně bílé. Kvůli obrovskému tlaku krve a popraskaným cévkám z námahy se bělmo jejích očí zbarvilo do naprosto děsivé, temně černé, krvavé barvy. Vypadala jako z jiného světa.
Francouzský fotožurnalista Frank Fournier se k dívce dostal v jejích úplně posledních hodinách. Právě on zachytil tu ikonickou, drásající fotografii jejích černých očí, které se odevzdaně a unaveně dívají přímo do objektivu – fotografii, která o rok později vyhrála prestižní cenu World Press Photo. Sám Fournier později novinářům přiznal, že se cítil naprosto bezmocný, znechucený a psychicky zničený z toho, že jediné, co může pro umírající, hnijící dítě ve vodě udělat, je vyfotit ho.
Třetí den ráno Omayra začala těžce halucinovat. Její nezlomný duch se definitivně roztříštil. Tělo jí začalo masivně selhávat v důsledku těžkého podchlazení a nastupující gangrény ve zmáčknutých nohách. Už se neusmívala. Už nezpívala. Věděla, že smrt už stojí přímo nad ní.
Podívala se na vyčerpané, plačící záchranáře, kteří s ní strávili šedesát hodin ve špinavé vodě, a slabým, chraplavým hlasem jim řekla, ať už se na to vykašlou. Řekla jim, aby už šli domů, že si potřebují odpočinout. Její úplně poslední slova, zachycená na kameru, která obletěla celý svět a zlomila mu srdce, zněla tak prostě a bolestivě: „Mami, jestli mě slyšíš, chci, abys věděla, že tě miluju. Sbohem.“
Třináctiletá Omayra Sánchezová zemřela na následky infarktu a gangrény po neuvěřitelných 60 hodinách nepředstavitelného, trýznivého utrpení. Vydechla naposledy 16. listopadu 1985 zhruba v 10 hodin dopoledne.
Vodní čerpadlo, o které záchranáři na kolenou prosili od prvních minut a které by jí spolehlivě zachránilo život, dorazilo na místo absurdně a krutě pouhých několik hodin po její smrti.
Její naprosto zbytečná, dlouhá smrt vyvolala celosvětový skandál a obrovskou vlnu čisté nenávisti vůči kolumbijské vládě. Lidé se ptali a ptají se dodnes: Jak je sakra možné, že moderní stát disponuje prostředky pro natáčení bolesti a utrpení svých občanů z drahých vrtulníků, ale nedokáže zajistit elementární techniku k záchraně života jedné malé školačky? Armerská tragédie se nestala jen přírodní katastrofou. Stala se věčným, mrazivým pomníkem neuvěřitelné lidské arogance, lhostejnosti politiků a absolutního, zvráceného selhání naší civilizované společnosti.
A co si myslíte vy? Je podle vás vina primárně na straně zkorumpovaného státu, který sobecky ignoroval varování vědců a následně nedokázal zajistit triviální záchranné vybavení? Nebo vnímáte jako naprostý, neodpustitelný hyenismus i samotné chování tehdejších médií a fotografů, kteří hodiny a dny zblízka točili umírající dítě, namísto toho, aby ty televizní helikoptéry otočili a letěli sami urychleně pro pomoc? Kdo nese v těchto zlomových momentech tu největší morální vinu? Napište mi svůj názor a pohled dolů do komentářů!
Zdroje
Wikipedia: Omayra Sánchez: https://en.wikipedia.org/wiki/Omayra_S%C3%A1nchez
Wikipedia: Armero tragedy https://en.wikipedia.org/wiki/Armero_tragedy
Eos / PreventionWeb: How the Armero tragedy changed volcanology in Colombia : https://www.preventionweb.net/news/how-armero-tragedy-changed-volcanology-colombia
Harvard Review: Remembering Armero https://revista.drclas.harvard.edu/remembering-armero/
World Press Photo: Frank Fournier https://www.worldpressphoto.org/collection/photo-contest/1986/frank-fournier/1
