Článek
Představte si tu nejkrutější hříčku přírody. Do vínku dostanete krásu, která vám otevírá dveře do světa modelingu. Dostanete inteligenci, díky které vystudujete prestižní univerzitu s červeným diplomem. Ale zároveň dostanete kletbu, která tohle všechno vymaže v jediné vteřině, kdy vstoupíte do místnosti.
Camille. Žena, která měla mít svět u nohou. Místo toho strávila většinu života v křečovité snaze drhnout ze sebe neexistující špínu. Lidé se za ní na ulici neotáčeli kvůli její kráse, ale proto, že se jim zvedal žaludek. Cítili hnilobu. Cítili starou rybu rozkládající se na slunci. Cítili výkaly.
První třída a lavice hanby
Všechno to začalo nevinně, v první třídě. Camille byla malá holčička s velkýma očima, která se těšila do školy. Netušila, že její tělo funguje jako časovaná bomba.
„Camille, pojď sem,“ zavolala si ji jednoho dne paní učitelka. Camille čekala pochvalu. Místo toho přišla otázka, která ji zmrzačila na duši na dalších třicet let. „Sprchuješ se každý den? Jsi si jistá?“
Malá Camille přikývla. Samozřejmě že se myla. Ale učitelce to nestačilo. S výrazem čistého odporu ve tváři udělala něco, co by se dalo kvalifikovat jako psychické týrání. Vzala její židli a přesunula ji do kouta místnosti. Daleko od ostatních dětí. „Tady budeš sedět,“ rozhodla.
Od té chvíle byla Camille „ta prašivá“. Spolužáci, děti, které umí být krutější než dospělí, vycítily krev. „Jsi zrůda!“ křičeli na ni. „Smrdíš jako koňský hnůj!“ „Mrtvá ryba!“
Představte si to. Sedíte v koutě, izolovaní jako nakažlivý odpad, a sledujete, jak si ostatní hrají. Camille se naučila plakat potichu, aby nikoho nerušila ani svým zvukem, když už je rušila svým pachem.
Jak Camille rostla, rostla i její snaha kompenzovat svůj handicap. Když nebudu vonět, musím být aspoň dokonalá ve všem ostatním, řekla si. Dřela ve škole. Stala se premiantkou. Dostala se do prestižního spolku Phi Beta Kappa (nejstarší a nejprestižnější akademická čestná společnost v USA). Začala dělat modeling. Na fotkách totiž není nic cítit. Na fotkách byla Camille bohyní.
Ale realita ji vždycky dohnala. Na střední škole ji skupina chlapců zahnala do kouta v jídelně. V rukou měli sendviče s tuňákem. „Tady máš rodinu, rybo!“ řvali smíchy a házeli po ní kusy rybího masa.
Byla to krutá ironie. Jak se později ukázalo, právě ryba byla její kryptonit. Ale tehdy to Camille nevěděla. Věděla jen, že se musí mýt. Drhla se. Používala ty nejsilnější chemikálie. Kůži měla rozedřenou do krve. Plakala ve sprše a prosila Boha, ať to zmizí. Ale jakmile vylezla ven a osušila se, zápach se vrátil. Vycházel z ní. Z jejích pórů. Z jejího dechu. Byla uvězněná ve vlastním těle.
Peklo dospělosti
Aby si vydělala na studia, nastoupila Camille do banky (credit union) jako pokladní. Myslela si, že v dospělém světě, v profesionálním prostředí, to bude jiné. Že dospělí mají úroveň. Mýlila se. Dospělí jsou jen děti s většími pravomocemi ubližovat.
Zákazníci si stěžovali. Kolegové si ostentativně zakrývali nosy. Vedoucí si ji zavolal. Neřešil to citlivě. Řešil to jako problém s odpadem. „Přesouváme tě na drive-through,“ oznámil jí. Pro ty, kdo neznají americké banky – drive-through je malá, prosklená kukaň oddělená od hlavní budovy, kde sedíte sami a komunikujete s řidiči jen přes mikrofon a potrubní poštu. Je to lidské akvárium. Camille byla efektivně vyhoštěna ze společnosti lidí.
Ten den, kdy si balila věci, se stal incident, na který Camille do smrti nezapomene. Zvedla krabici se svými věcmi a zamířila k východu. A v tu chvíli to uslyšela. Pšššššt. Pšššššt.
Otočila se. Její kolegové, lidé, se kterými obědvala, se kterými se smála, stáli u jejího bývalého stolu. V rukou měli spreje Lysol (silná dezinfekce). Stříkali to na její židli, na její stůl, do vzduchu, kudy prošla. Dívali se jí přitom do očí. Nebyl to úklid. Byla to poprava. Tím gestem jí řekli: Jsi nákaza. Jsi špína. Musíme to tu po tobě vypálit chemií.
Camille v tu chvíli v bance nechala nejen svou důstojnost, ale i chuť žít.
Navzdory všemu Camille dodělala školu. Získala magisterský titul v pedagogice. Stala se učitelkou. Chtěla učit děti, chtěla předávat vědomosti. Ale historie se opakovala s brutální přesností.
Děti ve třídě začaly šeptat. „Cítíš to?“ „To je ona.“ „Slečna Rybička.“
Přezdívka se šířila školou jako mor. Camille se snažila. Stříkala na sebe parfémy, nechávala otevřená okna i v zimě, používala větráky. „Plakala jsem celou cestu domů,“ vzpomíná Camille pro ABC News. „Každý den. Říkala jsem si: Jsem zrůda. Kdybyste jen věděli pravdu o mně, že se myju, že se snažím…“
Dostala se do bodu, kdy začala plánovat sebevraždu. „Už jsem nechtěla dál,“ přiznala. „Byla jsem unavená z toho být terčem posměchu. Cítila jsem se méně než člověk. Chtěla jsem si vzít život.“
Byla na dně. A právě tam, v té nejhlubší tmě, našla světlo. Ne v kostele, ne u psychologa (kteří jí jen tvrdili, že si to namlouvá), ale u vyhledávače.
Tři slova, která jí zachránila život
Byl to akt zoufalství. Sedla si k počítači a do vyhledávače napsala tři slova, která definovala její existenci: „Fishy body odor“ (Tělesný zápach rybiny).
A stalo se něco neuvěřitelného. Vyskočil na ni lékařský článek. Trimethylaminurie (TMAU). Četla příznaky: Neschopnost jater rozkládat trimethylamin… hromadění v těle… vylučování potem a dechem… zápach po rybách nebo hnijících vejcích…
Camille plakala. Nebylo to špínou. Nebyla to kletba. Chyběl jí enzym. Byla to metabolická chyba. „Nejsem prase,“ opakovala si. „Jsem nemocná.“
Camille zjistila, že její tělo postrádá funkční enzym FMO3. Když snědla cokoli, co obsahovalo cholin (vejce, luštěniny, vnitřnosti, a paradoxně i některé ryby), její tělo to nedokázalo zpracovat na látku bez zápachu. Místo toho se v ní hromadil trimethylamin – látka, která dává zkaženým rybám jejich typický odér. Všechny ty roky, kdy se snažila jíst zdravě, si vlastně ubližovala. Ten tuňák, kterého po ní házeli? To byla čistá chemická zbraň pro její metabolismus.
Camille se spojila s odborníky. Začala brát tablety s chlorofylem, o kterém zjistila, že pomáhá neutralizovat pachy ve střevech. Radikálně změnila jídelníček. Přestala jíst vejce a luštěniny. A zápach ustoupil.
Ale to nejdůležitější se stalo v její hlavě. Přestala se schovávat. Vystoupila v celostátní televizi. Ukázala svou tvář. „Už se necítím jako oběť,“ řekla Camille. „Jsem přeživší.“
Dnes pomáhá ostatním lidem s touto diagnózou. Učí svět, že to, co cítíme nosem, nám nedává právo soudit charakter člověka.
Poučení pro nás: Až příště v tramvaji nebo v kanceláři ucítíte někoho, kdo vám nevoní, vzpomeňte si na Camille. Než sáhnete po spreji s Lysolem nebo si ostentativně zacpete nos, zamyslete se. Možná ten člověk není špinavý. Možná svádí tu nejtěžší bitvu svého života s vlastním tělem a poslední, co potřebuje, je vaše opovržení. Buďme lidé, ne bestie s osvěžovači vzduchu.
Zdroje
Metabolic Support UK: https://metabolicsupportuk.org/condition/trimethylaminuria/
