Článek
Bylo 24. prosince 2025. Zatímco zbytek západního světa rozsvěcel vánoční stromečky a rodiny se scházely u štědrovečerní večeře, v tichém nemocničním pokoji kdesi v Kanadě naposledy vydechla jednadevadesátiletá Annette Dionneová. Byla úplně poslední. Jen o pět měsíců dříve, 28. července téhož roku, zemřela v nemocnici v Montrealu její sestra Cécile. Jejich odchodem se definitivně uzavřel jeden z nejvíce fascinujících, a zároveň nejvíce zvrácených příběhů dvacátého století. Příběh pěti holčiček, které se narodily jako biologický úkaz s šancí jedna k miliardě, jen aby byly vzápětí ukradeny a prodány jako laciná turistická atrakce masám.
Abychom pochopili absolutní propast jejich životů, musíme se vrátit na samý začátek. Ne do chladných nemocničních pokojů, kde umíraly jako staré a zlomené ženy, ale do noci, kdy se svět poprvé zastavil a zadržel dech nad malou farmou v pustině.
Bylo 28. května 1934. Svět se zmítal ve smrtelných křečích Velké hospodářské krize. Lidé přicházeli o práci, o domovy, o důstojnost a především o naději. V malé, bohem zapomenuté kanadské osadě Corbeil, ležící v severním Ontariu, stála neregistrovaná, chudá dřevěná farma. Nebyla tam zavedena elektřina, nebyla tam tekoucí voda. Právě zde, v nehostinných podmínkách, křičela nesnesitelnou bolestí francouzsky mluvící Elzire Dionneová. Její manžel Oliva, farmář, který už s ní zplodil pět starších dětí a pohřbil jednoho syna, Léa, jenž zemřel na zápal plic krátce po porodu, bezmocně přešlapoval. Všichni byli přesvědčeni, že Elzire i dítě zemřou.
Zavolaný venkovský lékař, doktor Allan R. Dafoe, a dvě místní porodní asistentky se vzápětí stali svědky něčeho, co zcela popíralo všechny tehdejší učebnice medicíny. Na svět nepřišlo jedno dítě. Ani dvě. Narodilo se pět naprosto identických holčiček. Annette, Cécile, Émilie, Marie a Yvonne. Byly narozené minimálně o dva měsíce předčasně. Byly tak neuvěřitelně drobné a křehké, že by se každá z nich bez problémů vešla do dlaně jednoho dospělého muže. Jejich společná, kombinovaná váha činila pouhých třináct až čtrnáct liber, což je o něco více než šest kilogramů.
V dřevěné místnosti se držela zima, která se vkrádala až do kostí. Doktor Dafoe tušil, že šance na jejich přežití se rovná absolutní nule. V zoufalém, téměř primitivním pokusu o záchranu křehkých životů byla novorozeňata zběžně zabalena do starých bavlněných dek a položena do velkého proutěného koše těsně k otevřeným dvířkům kuchyňských kamen, aby si jejich drobná tělíčka vůbec udržela nějakou tělesnou teplotu.
Ale těchto pět děvčátek odmítlo zemřít.
Zpráva o bezprecedentním lékařském zázraku – prvních prokazatelně doložených identických paterčatech v historii, která přežila těžký porod – se rychlostí lesního požáru začala šířit krajem. Kanadský Červený kříž, zalarmovaný zprávami o zázraku na farmě, okamžitě vyslal zdravotní sestry a životně důležitý inkubátor. Obyčejné ženy z okolních vesnic přinášely darované mateřské mléko. Tiskové agentury po celém světě, zoufale toužící po alespoň jedné jediné pozitivní zprávě uprostřed dlouhých let celosvětového ekonomického zmaru, začaly chrlit titulky o „zázračných dětech“. Z extrémně chudé francouzsko-kanadské farmářské rodiny se doslova přes noc stal globální, celosvětový fenomén.
A přesně v ten moment skončil zázrak a začalo jejich doživotní prokletí.
Zoufalý a chudobou zlomený otec Oliva Dionne stál před tvrdou realitou. Doma měl nyní dvanáct hladových krků. Když dívkám nebylo ani pár dní, podlehl obrovskému psychologickému i finančnímu tlaku dravých promotérů a podepsal smlouvu na vystavování svých novorozených dcer jako atrakce na Světové výstavě v americkém Chicagu. Přestože si svůj naivní a zoufalý čin o jediný den později rozmyslel a pokusil se smlouvu zrušit, zlověstný mechanismus už byl nevratně spuštěn v chod. Stroj na peníze zavětřil snadnou kořist.
Stát jako zachránce?
Na scénu razantně vstoupila provinční vláda Ontaria. Záminka zněla pro veřejnost vznešeně a ochranitelsky: Holčičky je třeba chránit. Před nebezpečnými bacily, před potenciálními únosci, před špinavým byznysem a především před „nekompetentními“ rodiči, kteří je chtěli prodat na výstavu. Vláda následně vydala naprosto bezprecedentní zákonné nařízení. Když byly dívky staré pouhé čtyři měsíce, byly rodičům nemilosrdně odebrány z péče a svěřeny do absolutního opatrovnictví státu.
Veřejnost tehdy nadšeně tleskala, jak se moderní stát úžasně a pokrokově postaral o ohrožené děti. Nikdo z jásajících davů však netušil, že ontarijská vláda právě provedla ten nejlukrativnější a nejcyničtější únos dětí v moderní historii. Namísto rodinného krbu pro ně vybudovala dokonalou, státem posvěcenou a vysoce ziskovou lidskou zoo.
Přímo naproti rodné farmě Dionneových byl z vládních peněz narychlo vybudován speciální, rozlehlý nemocniční komplex, který brzy vešel ve známost pod bizarním názvem „Quintland“. Byla to doslova pevnost. Kolem celého pozemku se tyčil téměř dva a půl metru vysoký plot, na jehož vrcholu byly nataženy tři řady ostrého ostnatého drátu. Vypadalo to, jako by uvnitř nebyla držena nevinná batolata, ale nejhorší a nejnebezpečnější trestanci. Na příjezdových branách visely přísné cedule striktně zakazující nepovolený vstup a parkování.
Tato přísná bezpečnostní opatření však byla jen pečlivě zinscenovanou iluzí pro udržení exkluzivity. Quintland se totiž okamžitě stal tou největší a nejmasovější turistickou atrakcí na celém americkém kontinentu. V popularitě a návštěvnosti drtivě překonal i samotné Niagarské vodopády.
Představte si na chvíli tu hrůzu. Je vám pět let. Hrajete si se svými sestrami s kostkami na malém pískovišti. Vaším jediným světem je ohraničený prostor hřiště. A celou tu dobu, každý jeden den, vás zpoza jednocestných, prosklených zrcadel sledují tisíce a tisíce cizích, lačných a fascinovaných očí. Dívky zvenčí nic neviděly, ale neustále slyšely tlumený hluk a cítily ty pohledy. Denně prošlo dlouhými vyhlídkovými koridory Quintlandu v průměru tři tisíce turistů, kteří se tlačili, strkali a platili, jen aby na okamžik spatřili „zázračná děvčátka“ v reálném čase. Jen mezi lety 1934 a 1943 se na dívky přijelo podívat přes neuvěřitelné tři miliony lidí z celého světa.
Z malých paterčat se stala komodita nevyčíslitelné hodnoty. Byla to živá tvář Kanady. Prahla po nich studia v Hollywoodu, která o nich jen během třicátých let natočila čtyři filmy – samozřejmě všechny končily lživým, dokonale šťastným koncem. Jejich identické tvářičky a úsměvy prodávaly po celém světě všechno možné: od kukuřičného sirupu po mýdla Palmolive. Slavná společnost Alexander Company vyráběla miliony panenek s jejich podobiznami, prodávaly se upomínkové kapesníčky, kalendáře a nádobí. Během dekády, kdy téměř celá provincie tvrdě krvácela pod tlakem zničující hospodářské krize, Quintland jako zázrakem vygeneroval pro regionální ekonomiku stamiliardové částky v dnešních hodnotách.
Z osmimílové dálnice spojující města North Bay a Callander se stala obrovská nákupní zóna. Silnice byla tak přeplněná turistickými kempy, motely a stánky s občerstvením, že přes ně ani nebyl vidět blízký záliv jezera Nipissing. Byznys neznal hranic. Dokonce i stará Madame Legros, obyčejná porodní asistentka, která tehdy u porodu pomáhala s horkou vodou, si otevřela vlastní krámek. Turistům tam ochotně prodávala suvenýry a za drobný obnos jim bez mrknutí oka ukazovala onen legendární proutěný koš, ve kterém dívky strávily první noc u kamen. Celá komunita parazitovala na jejich existenci.
A co pět malých holčiček? Ty žily v klinickém, sterilním, téměř nemocničním prostředí. Byly absolutně izolované od normálního, běžného světa, neměly kontakt s ostatními vrstevníky, a především byly odtrženy od vlastní rozrůstající se rodiny. Drastický a neosobní denní režim tvrdou rukou řídil doktor Dafoe, který si z dívek vytvořil svůj osobní vědecký triumf a zdroj slávy. Biologičtí rodiče měli povolené pouze velmi vzácné, krátké a striktně kontrolované návštěvy. Z živých, dýchajících a cítících dětí se stal chráněný státní majetek. Jak o mnoho desítek let později pronesla s hořkostí a smutkem v hlase Cécile Dionneová, když vzpomínala na ono podivné mládí za sklem: „Nebylo normální, aby nás lidé pořád takhle sledovali. Nejsme žádné exponáty. Nejsme pro lidi zvířata v kleci.“
Ale jejich noční můra u skleněných zrcadel zdaleka nekončila. Skutečné psychologické peklo na ně teprve čekalo.
Celá dlouhá léta otec Oliva Dionne neúnavně bojoval, aby získal své dcery zpět z područí ontarijské vlády. Bojoval proti zkostnatělé byrokracii, podával soudní stížnosti, a mezitím stihl založit a provozovat dva vlastní výnosné stánky se suvenýry hned v těsné blízkosti státního nemocničního komplexu. Nakonec, v roce 1943, když bylo unaveným dívkám devět let, se stal onen zdánlivý a vytoužený zázrak. Otec vyhrál vleklý právní spor a kanadská rodina byla po letech konečně znovu sjednocena.
Návrat k normálu?
Amerika a Kanada nadšeně plakaly dojetím. Přední novinové titulky velkolepě oslavovaly dojemný návrat děvčátek do rodinného krbu. Dionneovi se přestěhovali do nového, kolosálního sídla s úctyhodnými devatenácti obytnými pokoji. Celá tahle obrovská a luxusní stavba byla bizarně financována přímo z peněz svěřeneckého fondu ukradených dívek, do kterého plynuly zisky z jejich dosavadního vystavování. Mělo to být absolutní vykoupení. Mělo to být ono ztracené a vytoužené štěstí, o kterém děvčata tajně snila, když zpoza neprůhledného skla sledovala cizí lidi v zábavním parku.
Ale brutální skutečnost, která na těchto pět dívek čekala za zavřenými a zamčenými dveřmi obrovského luxusního domu, byla daleko děsivější než chladné a lhostejné pohledy turistů v Quintlandu.
Muselo uběhnout přes půl století utrpení. Teprve v roce 1997, po desítkách let tvrdě vynuceného mlčení a potlačované psychické bolesti, vydaly přeživší sestry (Annette, Cécile a Yvonne) šokující knihu s názvem „Rodinná tajemství: Vlastní příběh paterčat Dionneových“ (Family Secrets: The Dionne Quintuplets' Own Story). A svět, který si je stále idealizovaně pamatoval jako roztomilé, usmívající se andílky v totožných námořnických šatečkách a bílých kloboučcích, náhle oněměl hrůzou.
Jejich návrat „domů“ totiž nebyl žádným vysvobozením. Byl to pouhý a krutý přesun z jedné formy masového veřejného zneužívání do daleko temnějšího, soukromého zneužívání rodinného. Dívky, které vyrůstaly pouze v odměřeném a klinickém prostředí Quintlandu pod dohledem zdravotních sester, najednou a bez přípravy čelily své biologické rodině. Jenže pro rodiče i starší sourozence byly tyto dívky spíše odcizenými cizinkami a chodícími bankomaty než milovanými dcerami a sestrami. Matka Elzire, zjevně frustrovaná dlouhými roky odcizení a naprostou absencí přirozeného mateřského pouta, k nim necítila žádnou něhu. Namísto lásky a péče je pravidelně, nevyzpytatelně a velmi surově fyzicky trestala a bila.
Ale ani zvrácená matka nebyla to nejhorší. To nejtěžší, absolutně děsivé tabu, které sestry dusily ve svém zničeném nitru celá dlouhá desetiletí, se týkalo muže, který je měl před zlým světem ze všech nejvíce chránit. V knize konečně vyšla najevo otřesná a hnusná pravda. Jejich vlastní otec, Oliva Dionne, muž, který dlouhé roky přesvědčivě hrál před objektivy novinářů a kamerami filmařů roli ublíženého, zlomeného rodiče hrdinsky bojujícího o své unesené dcery, je ve skutečnosti celá léta krutě sexuálně zneužíval. Z luxusního vysněného sídla o devatenácti pokojích vybudoval pro pět traumatizovaných dívek svou osobní a skrytou mučírnu.
„Nevěděly jsme tehdy, co to slovo vůbec znamená, ale vyrostly jsme v atmosféře naprostého a absolutního vykořisťování. A postupně jsme si to všechny uvědomily,“ přiznaly sestry. Celý jejich život, od prvního nádechu u ohně až po vstup do dospělosti, je rodiče, úředníci i běžní lidé brali jen jako snadno zpeněžitelnou komoditu.
Život, který v krutých podmínkách kanadské zimy začal jako nevyzpytatelný biologický zázrak, pokračoval sérií už navždy nezacelitelných psychických a fyzických traumat. Jakmile dívky konečně dosáhly věku osmnácti let a plnoletosti, neohlížely se zpět. Doslova uprchly z toxického, zvráceného rodinného domu a okamžitě přerušily se svými rodiči naprosto veškeré kontakty. Ze všeho na světě zoufale toužily po jediné, pro nás naprosto banální věci, kterou jim ale život od jejich samého narození tvrdě a bezcitně upíral – po tichu, po obyčejném soukromí a po absolutní anonymitě. Vdaly se, měly vlastní děti (Cécile dokonce paradoxně sama porodila dvojčata, z nichž jedno tragicky zemřelo už v patnácti měsících) a pokusily se žít normální život.
Ale hluboce zničená a pošlapaná psychika, podvýživa z mládí a celkově podlomené zdraví si brzy začaly nekompromisně vybírat svou krutou daň. Zázrak netrval dlouho. Už v roce 1954, v pouhých dvaceti letech, v ústavu v Sainte-Agathe-des-Monts v Quebecu náhle zemřela první ze sester, Émilie. Příčinou smrti byly těžké následky silného epileptického záchvatu. Její sestra Marie ji následovala do hrobu v Montrealu v roce 1970 ve věku pouhých pětatřiceti let. Pětice se nenávratně rozpadla.
Zbylé tři sestry, Annette, Cécile a Yvonne, si v roce 1979 rozdělily a sdílely poslední ubohé zbytky kdysi tak masivního, ale během let záhadně ztenčeného, rozebraného a vytunelovaného svěřeneckého fondu. Ačkoli kanadskému státu vydělaly miliardy, úředníci, kteří si na jejich ukradeném a vystavovaném dětství bezostyšně namastili kapsy a z cizího utrpení zachránili ontarijský provinční rozpočet, je v dospělosti nechali naprosto na holičkách. Sestry tak často žily velmi skromně, na samotné hranici chudoby. Temné, mrazivé stíny Quintlandu a obrovského domu o devatenácti pokojích je nikdy, ani na jedinou vteřinu jejich životů, neopustily.
Až na samém konci devadesátých let, v roce 1997, kdy sestry s hrůzou v televizi sledovaly, jak senzacechtivá média a veřejnost znovu propadají naprostému šílenství kolem čerstvého narození takzvaných sedmerčat McCaugheyových ve Spojených státech, se v nich něco definitivně zlomilo. Ta nešťastná historie se nesměla opakovat. Tři zbývající sestry zasedly a napsaly novopečeným americkým rodičům sedmerčat varovný a zoufalý otevřený dopis. Úpěnlivě a naléhavě je v něm prosily a varovaly před tím, aby v touze po penězích nebo pod tlakem médií nedovolili dychtivé veřejnosti nenávratně zničit životy jejich vlastních dětí tak, jak to udělali oni jim. A v ten samý moment konečně našly ztracenou sílu postavit se monstru, které tohle celé celoživotní utrpení vyvolalo a legitimizovalo. Postavily se vládě bohaté provincie Ontario.
Zlomené, avšak hrdé ženy nekompromisně odmítly ponižující a směšné vládní nabídky na vyrovnání ve výši pouhých dvou, a posléze tří milionů dolarů. Velmi jasně a nahlas celému světu deklarovaly, že nechtějí žádné falešné státní milodary nebo charitu, ale požadují pouze to, co jim bylo státními úředníky a opatrovníky prokazatelně ukradeno z jejich vlastního fondu. Jejich neústupnost slavila úspěch. V březnu 1998, dlouhých šedesát čtyři let po jejich narození v chladné místnosti, vláda provincie Ontario pod tlakem veřejného mínění konečně a potupně kapitulovala. Tehdejší premiér Mike Harris osobně navštívil staré sestry, podíval se jim do očí a jménem kanadského státu se jim poprvé v historii oficiálně a veřejně omluvil. Vláda jim následně vyplatila finanční kompenzaci ve výši čtyř milionů dolarů jako bolestné za oněch dlouhých a mučivých devět let, které zcela nevinné a bezbranné strávily jako vystavená zvířata v turistickém zábavním parku.
Ale položme si krutou otázku. Mohou čtyři miliony pozdních dolarů vymazat ztracené dětství prožité za vysokým plotem s ostnatým drátem? Může nějaká omluva a šek od politika smazat ohavné doteky vlastního otce a rány od matky v luxusní vile, která se stala vězením?
Yvonne zemřela na rakovinu o tři roky později, 23. června 2001. A v roce 2025, už v absolutní tichosti a bez dotěrných, oslepujících blesků fotoaparátů či pohledů tří milionů turistů, navždy odešly i poslední dvě sestry, Cécile a Annette. Oběma bylo úctyhodných jednadevadesát let. Až do svých posledních dnů se tyto kdysi nejslavnější ženy planety a ikony třicátých let zoufale a s tenčícími se silami snažily bojovat o to, aby ten chudý, rozpadající se rodný dům srubového typu v North Bay nezmizel z povrchu zemského, ale aby zůstal navždy zachován. Cécile v jednom z posledních rozhovorů řekla, že možná už jen sní, ale chce ho zachovat ne jako památku na slavné, zvrácené chvíle pozlátka, ale jako mrazivé memento. Jako trvalé a varovné znamení pro budoucí generace před tím, čeho je lidská a civilizovaná společnost chladnokrevně schopná, když najednou přestane vidět bezbranného člověka, přestane vidět dítě, a začne vidět jen a pouze chamtivý zisk a zpeněžitelnou komoditu.
Pět malých, křehkých holčiček z Corbeilu kdysi dokázalo nemožné a s váhou šesti kilogramů porazilo samotnou přírodu. Přežily svou jistou, lékaři predikovanou smrt u otevřených kuchyňských kamen. Ale nedokázaly porazit chladnokrevnou lidskou chamtivost.
Když se dnes podíváme na ty staré, pečlivě naaranžované černobílé fotografie a propagační kapesníčky, ze kterých se na nás nevinně dívá pět naprosto stejných, dokonale upravených a usmívajících se holčiček ve shodných šatečkách , člověka musí nutně mrazit v zádech. Místo úsměvu za tou krásou vidíte ten ostnatý drát. Ty miliony cizích, dýchavičných očí ukrytých za tlustým zrcadlem. A cítíte hrůzu devatenácti luxusních pokojů, kam je lhostejný stát vrátil napospas tyranům. Nezapomínejme na jejich ztracená jména. A nebuďme těmi masami, kteří jen platí vstupné a tiše přihlížejí lidskému neštěstí.
A co vy? Jaký na to máte názor? Myslíte si, že byl v tomto naprosto děsivém příběhu horší a zvrácenější chladný státní aparát, který zcela záměrně a protiprávně ukradl děti a udělal z nich pro obrovský zisk státem posvěcené cvičené opice pro pobavení milionů turistů, nebo jsou podle vás horší jejich vlastní rodiče, kteří zradili jejich úplně základní důvěru a po návratu z pekla jim udělali ze života další, tentokrát sexuální a fyzické peklo? Kdo nese podle vás tu největší a neodpustitelnou vinu za to, že pět lidských zázraků našlo ve svém dlouhém životě jen utrpení a zoufalství? Napište mi svůj názor a pohled dolů do komentářů!
Zdroje:
Britannica: https://www.britannica.com/topic/Dionne-quintuplets
CBC News: https://www.cbc.ca/news/canada/montreal/dionne-quintuplets-north-bay-1.4128021
LIFE magazín: https://www.life.com/history/the-dionne-quintuplets-little-girls-lost-in-the-harsh-glare-of-fame/
Montreal Gazette: https://montrealgazette.com/news/local-news/dionne-quint-penniless-18-years-after-ontario-settled-with-3-sisters-for-4-million
Wikipedia: https://en.wikipedia.org/wiki/Dionne_quintuplets
