Článek
Frankfurt nad Mohanem, 7. ledna 1985. Město bylo šedivé, nebe olověné a vzduch řezal do tváří. Uvnitř letištního terminálu se mísila vůně drahé kávy s pachem leteckého paliva a nervozity. V davu cestujících, kteří spěchali za svými lety, byste si jich možná ani nevšimli. Mahmood Ayazi (31) a jeho mladičká žena Katan Safawi (20).
Vypadali jako jakýkoliv jiný pár. Drželi se za ruce, šeptali si, vyměňovali si pohledy plné něhy. Ale v hloubce jejich očí nebyla jen zamilovanost. Byl tam strach. Čirý, zvířecí strach štvané zvěře. Měli za sebou útěk z Íránu, země zmítané válkou a náboženským fanatismem po islámské revoluci. Měli před sebou sen o Los Angeles, o slunci, o svobodě, o dětech, které budou vyrůstat bez hidžábu a sirén. A mezi nimi a tímto snem stála nepřekonatelná zeď: zamítnutá víza.
Byrokracie je studená bestie, která nezná slitování. Americké úřady v Německu řekly „ne“. Pro Katan to znamenalo konec. Návrat do Íránu? Nepřicházel v úvahu. Zůstat v německém uprchlickém lágru, zatímco její muž odletí? Nemožné.
Slib
„Já tě tam dostanu, Katan. Slibuju. Nikdy tě neopustím.“
Mahmood byl starší, zkušenější. Cítil se jako její ochránce, její rytíř. Nemohl ji nechat v zemi, které nerozuměli. A tak se v hotelovém pokoji, uprostřed rozházeného oblečení a slz, zrodil nápad. Byl to nápad tak absurdní a nebezpečný, že mohl napadnout jen někoho, kdo už nemá co ztratit.
Kufr. Koupili ten největší, jaký v obchodě našli. Měkký, látkový, v barvě velbloudí srsti. Když ho Mahmood otevřel na posteli, vypadal obrovský. Jako malý dům. „Vejdeš se tam?“ zeptal se. Katan, drobná dívka s velkýma tmavýma očima a postavou gymnastky, přikývla.
Začala zkouška, která by v jiném kontextu působila komicky, ale tady z ní mrazilo. Katan si lehla na bok. Přitáhla kolena k bradě. Stočila se do klubíčka jako dítě v děloze. Mahmood ji obložil měkkými svetry, aby ji chránil před nárazy. Nechal zip pootevřený na malou škvíru, ukrytou pod záhybem látky, aby měla vzduch.
„Bude to jen pár hodin,“ ujišťoval ji, i když mu srdce muselo bušit až v krku. „Vydržíš to? Až ten kufr znovu otevřu, budeme v Americe. Budeme svobodní.“
Katan se na něj zřejmě naposledy usmála. Pohladila ho po tváři. „Vydržím. Miluju tě.“
Mahmood zatáhl zip. Světlo zmizelo. Zůstala jen tma, pach látky a tlukot vlastního srdce. Katan se stala nákladem.
Jedenáct hodin
Mahmood přistoupil k přepážce Lufthansy. Kufr byl těžký, vážil přes 50 kilo. „Osobní věci,“ řekl úředníkovi a zaplatil poplatek za nadváhu. Ruce se mu třásly, pot stékal po zádech. Sledoval, jak pás odváží jeho ženu pryč. Viděl, jak kufr mizí za gumovou clonou, do útrob letiště, do světa, kam lidské oko nedohlédne.
Nastoupil do letadla. Usadil se do pohodlné sedačky. Letušky roznášely drinky, kapitán hlásil počasí nad Atlantikem. Ale Mahmood nic z toho nevnímal. Myslí byl dole. V podpalubí.
Co se dělo v nákladovém prostoru Boeingu 747 během jedenáctihodinového letu, je noční můra, kterou si nikdo z nás nechce představit. Mnoho lidí si myslí, že v zavazadlovém prostoru člověk zmrzne. To je omyl. Prostor je tlakovaný a temperovaný, vozí se tam zvířata. Katan neumrzla. Stalo se jí něco mnohem horšího.
Zpočátku zřejmě doufala. Byla potichu, jak slíbila. Ale pak začalo nakládání. Hluk motorů, nárazy. A pak to přišlo. Fyzika. Na její měkký látkový kufr začali nakladači házet další zavazadla. Těžké, tvrdé skořepinové kufry plné suvenýrů, oblečení a dárků. Desítky kil.
Látka kufru se prohnula. Katan ucítila tlak. Chtěla se pohnout, ale nebylo kam. Byla uvězněná. Váha cizích zavazadel ji přimáčkla. Tlačila jí na hrudník. Každý nádech byl těžší než ten předchozí. Žebra praskala pod náporem. Mahmoode! chtěla možná křičet, ale přes ohlušující řev motorů by ji neslyšel ani Bůh.
Vzduch docházel. Ne proto, že by v letadle nebyl, ale proto, že její plíce neměly místo, aby se roztáhly. Byla to pomalá, trýznivá smrt v naprosté samotě, tmě a bolesti, zatímco její manžel o pár metrů výš nervózně sledoval hodinky a snil o jejich budoucnosti.
Čekání na zázrak, který nepřišel
Los Angeles, mezinárodní letiště LAX. Slunce, palmy, příslib nového života. Mahmood vystoupil z letadla jako první. Spěchal k výdeji zavazadel, odstrkával ostatní cestující. Srdce mu bušilo očekáváním. Už jen chvíli. Vyzvednu ji, najdu klidné místo, rozepnu zip a obejmu ji.
Karusel se rozjel. Kufry začaly kroužit. Černý, modrý, červený… A pak ho uviděl. Ten velký, hnědý látkový kufr. Mahmood k němu přiskočil. Chytil madlo. A v tu vteřinu to věděl.
Něco bylo špatně. Kufr byl zdeformovaný. Byl… jiný. Tichý. Mrtvolně tichý. V momentě, kdy ho zvedl, necítil ten jemný pohyb, to napětí svalů živého člověka, který se snaží udržet rovnováhu. Cítil jen pasivní, těžkou hmotu. Mahmood ho stáhl z pásu. Někde v ústraní, možná s třesoucími se prsty, pootevřel zip. Jen kousek. A spatřil to. Katan byla mrtvá. Její tělo bylo zhroucené, tvář zmodralá, oči vytřeštěné v němém výkřiku, který nikdy nevyšel z úst. Byla jako zlámaná panenka, kterou někdo odhodil.
V tu chvíli se mu zhroutil svět. Představte si tu paniku. Ten moment, kdy vám dojde, že jste nezachránili lásku svého života, ale že jste ji právě zabili. Že jste ji vlastnoručně zabalili do rakve a poslali na smrt.
Mahmood nezačal křičet o pomoc. Nezhroutil se na zem v pláči. Šok ho přepnul do módu autopilota. Udělal něco, co zní nepochopitelně, ale v logice zoufalství to dávalo smysl. Strhal z kufru identifikační štítky se svým jménem. Chtěl vymazat stopu. Nechal kufr tam, opuštěný uprostřed haly plné lidí, a vycouval. Utekl. Ne před policií, ale před tou hrůzou uvnitř.
Když zaměstnanec Lufthansy o několik hodin později našel opuštěný kufr a otevřel ho, musel to být šok na celý život. Uvnitř nebyli pašovaní drog ani bomby. Byla tam dívka.
Záhadná identita
Rozjelo se vyšetřování. Detektiv Don Ravens z LAPD stál nad tělem v pitevně a kroutil hlavou. Kdo to je? Neměla u sebe doklady. Neměla pas (ten si Mahmood odnesl). Byla to „Jane Doe“ – neznámá žena.
Média se toho chytila. Spekulace byly divoké. Jednu chvíli se ozval muž z Peru, Juan Espinosa, který plakal do telefonu, že to musí být jeho zmizelá manželka. Policie tuto stopu prověřovala, ale letové řády neseděly. Na ten karusel nepřiletělo nic z Jižní Ameriky.
Klíčem se stalo oblečení. Detektivové si všimli štítků na jejích šatech. Nebyly v angličtině, ani ve španělštině. Byly v perštině. Byla z Íránu. Kruh se začal uzavírat, ale chybělo jméno.
Zatímco policie v LA pátrala po totožnosti dívky, Mahmood Ayazi byl na cestě. Půjčil si auto a jel na sever. Do Sacramenta. Byla to jízda peklem. Čtyři dny a čtyři noci bloudil Kalifornií. Musel mít před očima ten kufr. Musel cítit na rukou její chladnou kůži.
„Vydržím to.“ Její poslední slova mu musela znít v hlavě jako smyčka.
Nemohl s tím žít. Svoboda v Americe, pro kterou obětovali všechno, pro něj ztratila smysl. Bez Katan nebyla Amerika rájem, ale prázdným vězením. Věděl, že ji zabil. Ne úmyslně, ale svou láskou, svou snahou ji zachránit.
Čtyři dny po nálezu těla v kufru objevila policie v Sacramentu, stovky kilometrů od LA, zaparkované auto. Uvnitř seděl muž. Mahmood Ayazi. Měl prostřelenou hlavu.
Když policisté prohledávali auto, našli na sedadle spolujezdce tiché svědectví. Dva íránské pasy. Jeden patřil jemu. Druhý patřil Katan Safawi. A vedle nich ležela letenka Lufthansy.
Byl to jeho doznání. Jeho omluva. Jeho dopis na rozloučenou. Vrátil jí jméno, které jí v panice vzal.
Láska, která zabíjela
Případ Katan a Mahmooda není typickou kriminálkou. Není tu zlý vrah a nevinná oběť. Jsou tu dvě oběti. Oběti režimu, který je vyhnal z domova. Oběti byrokracie, která jim nedala šanci. A oběti naivní, zoufalé lásky, která věřila, že city jsou silnější než fyzikální zákony.
Katan Safawi nezemřela rukou netvora. Zemřela, protože věřila svému muži. A Mahmood Ayazi nezemřel, protože by byl zločinec. Zemřel, protože nedokázal žít s vědomím, že jeho objetí se stalo smrtící pastí.
Až budete příště na letišti nadávat na dlouhé fronty a přísné kontroly, vzpomeňte si na ně. Na hnědý kufr, který osamoceně kroužil na pásu v LAX, a na příběh lásky, který skončil dřív, než mohl začít.
Zdroje
Los Angeles Times: https://www.latimes.com/archives/la-xpm-1985-01-11-me-8455-story.html
AP news: https://apnews.com/article/minnesota-homicide-storage-unit-missing-woman-7a5927dc04c741defe22c0abdb3db57d
