Článek
Bylo dusné páteční odpoledne, 3. května 1946. V malém městečku St. Martinville v Louisianě se zastavil čas. Vzduch byl těžký nejen vlhkostí z blízkých bažin Bayou Teche, ale i napětím, které by se dalo krájet. Uvnitř okresní věznice se odehrávalo drama, které mělo navždy změnit pohled Ameriky na trest smrti, a přesto o něm dnes ví málokdo.
Hlavním aktérem nebyl otrlý kriminálník, ale sedmnáctiletý černošský chlapec. Willie Francis. Dítě s koktavým hlasem, které milovalo komiksy a čokoládu. Seděl v obávaném elektrickém křesle, kterému místní neřekli jinak než „Příšerná Gertie“ (Gruesome Gertie). Byla to stříbrná, hrozivě vyhlížející konstrukce, která putovala po státě na korbě náklaďáku jako nějaká zvrácená pouťová atrakce. Kam přijela, tam se umíralo. Toho dne ale smrt měla zpoždění.
Když kat Ephie Foster, mohutný muž s pověstí nekompromisního vykonavatele spravedlnosti, zavelel „Sbohem, Willie“ a stiskl spínač, očekával se konec. Místností se mělo rozlehnout jen bzučení generátoru a zápach spáleného masa, po kterém by následovalo ticho. Ale stalo se něco, co nikdo z přítomných svědků – šerifa, novinářů, kněze – v nejhorších nočních můrách nečekal.
Willieho tělo se vymrštilo proti koženým řemenům takovou silou, že celé těžké dubové křeslo začalo poskakovat po podlaze. Zpoza kožené kukly, která měla zakrývat grimasy umírajícího, se neozvalo smrtelné chropění. Ozval se křik. Lidský, zoufalý, plný nepředstavitelné bolesti a paniky.
„Sundejte to ze mě! Sundejte to ze mě!“ řval chlapec, kterým právě projíždělo 2 500 voltů.
Svědci strnuli. Kat v panice manipuloval s ovládacím panelem, zvyšoval a snižoval napětí, zatímco Willieho tělo se dál zmítalo v agónii. „Nechte mě dýchat!“ křičel znovu. A pak ta věta, která se vryla do paměti všem přítomným a později i do historie amerického práva: „Já n-n-neumírám!“
Byl to moment absolutního hororu. Elektrický proud chlapce nezabil. Jen ho mučil. Smažil ho zaživa, zatímco byl plně při vědomí. Trvalo to nekonečné minuty, než šerif E.L. Resweber, muž zvyklý na drsné podmínky Jihu, nevydržel pohled na tu torturu a zařval: „Vypněte to! Vypněte ten zatracený stroj!“
Když Willieho odvázali, dokázal se postavit. Byl otřesený, popálený, ale živý. „Příšerná Gertie“ selhala. Nebo možná zasáhla vyšší moc? To, co následovalo, nebyl jen boj o život jednoho teenagera. Byla to právní a morální bitva, která odhalila ty nejtemnější stránky lidské povahy, rasismu a touhy po pomstě.
Ztracené dětství
Abychom pochopili, jak se Willie Francis ocitl v tom křesle, musíme se vrátit na začátek. Musíme pochopit svět, ve kterém žil. Louisiana 40. let nebyla místem pro slabé. A už vůbec to nebylo místo, kde by měl mladý černoch stejná práva jako běloch. Segregační zákony Jima Crowa nebyly jen pravidly na papíře; byly to železné mříže, které definovaly každý aspekt života.
Willie se narodil 12. ledna 1929 jako nejmladší z třinácti dětí Fredericka a Mary Francisových. Byla to chudá rodina, která žila v neustálém boji o přežití. Willieho otec pracoval na polích s cukrovou třtinou, matka se starala o početnou domácnost. Willie nebyl žádný génius, ani vůdce gangu. Byl to tichý, zakřiknutý kluk. Ve škole skončil už ve třetí třídě. Jeho svět se skládal z drobných prací, pomáhání rodině a snění nad stránkami komiksů.
Jeho osud se protnul s osudem Andrewa Thomase, místního lékárníka. Thomas byl v St. Martinville váženou osobou. Svobodný muž, který vlastnil lékárnu, byl známý svou přátelskou povahou. Pro Willieho to byl zaměstnavatel. Willie u něj uklízel, pomáhal s drobnými opravami, staral se o zahradu.
Vztah mezi nimi je dodnes zahalen tajemstvím. Někteří tvrdí, že Thomas byl k Williemu laskavý, téměř otcovský. Jiní naznačují, že v tom mohlo být něco víc, něco temnějšího, co by v tehdejší puritánské a rasově rozdělené společnosti bylo tabu. Jisté je jen jedno: v listopadu 1944 byl Andrew Thomas nalezen mrtvý. Ležel před svým domem, rozstřílený pěti ranami. Jeho smrt otřásla celým městem. Vražda bílého muže v té době a na tom místě nebyla jen zločinem. Byla to urážka společenského řádu. Tlak na policii byl enormní. Viník musel být nalezen. A to rychle.
Měsíce plynuly a vrah stále unikal. Až v srpnu 1945, devět měsíců po vraždě, policie v Texasu zatkla Willieho Francise. Ne pro vraždu, ale pro podezření z obchodu s drogami, což se ukázalo jako falešné obvinění. Ale při prohlídce u něj našli něco, co mu podepsalo rozsudek smrti: peněženku Andrewa Thomase.
Vynucené doznání
To, co se dělo po jeho zatčení, je ukázkou toho, jak fungovala „spravedlnost“ pro chudé černé chlapce na Jihu. Willie byl vyslýchán bez přítomnosti právníka. Bez rodičů. Jen on a policisté, kteří potřebovali uzavřít případ. Během několika hodin podepsal přiznání. Vlastně dvě. V jednom z nich, psaném lámanou angličtinou a plném gramatických chyb, stálo: „Byla to tajemství mezi mnou a ním. Zabil jsem ho, protože mě vydíral.“ V pozdější verzi se motiv změnil na loupež. „Prakticky jsem zabil Andrewa náhodou. To se stane jednou za život,“ napsal údajně Willie.
Mnozí historici a právníci jsou dnes přesvědčeni, že Willie nevěděl, co podepisuje. Že byl zmanipulován, možná i fyzicky donucen. Zbraň se nikdy nenašla. Kulky z těla oběti se neshodovaly s ráží zbraně, o které Willie mluvil. Nebyli žádní svědci. Celý případ stál na slovech vyděšeného patnáctiletého kluka a peněžence v jeho kapse.
Soudní proces byl fraškou. Trval pouhé dva dny. Willieho obhájci, které mu přidělil soud, byli sice právníci, ale jejich zájem na obhajobě byl nulový. Nepředvolali žádné svědky. Neprovedli křížový výslech policistů. Nezpochybnili přiznání. Neudělali nic. Porota, složená výhradně z dvanácti bílých mužů, měla jasno. Po krátké poradě vynesli rozsudek: Vinen. Trest smrti.
Willie Francis, dítě, které ještě ani nemělo volební právo, bylo odsouzeno k smrti na elektrickém křesle. Nikdo neřešil jeho věk. Nikdo neřešil jeho mentální kapacitu. Systém ho spolkl a chystal se ho vyplivnout mrtvého.
Zpackaná poprava
Vraťme se k onomu osudnému dni. Proč poprava selhala? Byla to Boží ruka, jak věřil Willie a jeho rodina? Nebo šlo o fatální lidskou chybu?
Vyšetřování, které následovalo, odhalilo šokující detaily o tom, jak laxně se přistupovalo k ukončení lidského života. „Příšerná Gertie“ byla složitý stroj. Aby elektrické křeslo fungovalo, musí být splněno několik podmínek. Musí být uzavřen okruh. Proud musí projít tělem s minimálním odporem, aby okamžitě zasáhl mozek a srdce.
K tomu je potřeba:
- Dostatečně silný generátor.
- Správné zapojení kabelů.
- Dokonalý kontakt elektrod s kůží (proto se odsouzení holí).
- Vodivé médium (houba namočená ve slaném roztoku) mezi elektrodou a kůží.
Toho dne v St. Martinville selhal lidský faktor. Elektrické křeslo obsluhovali dva muži: kapitán Ephie Foster a vězeň z věznice Angola, který mu dělal asistenta. Vyšetřování ukázalo, že oba muži byli těžce opilí. Noc před popravou strávili popíjením a „oslavováním“ nadcházející události. Když ráno dorazili do věznice, jejich ruce se třásly a mysl byla zastřená alkoholem. Při zapojování křesla udělali fatální chybu. Špatně zapojili uzemnění nebo nedostatečně navlhčili kontaktní houby.
Výsledek? Když Foster zapnul proud, elektřina sice do Willieho těla proudila, ale ne s takovou intenzitou, aby ho okamžitě zabila. Místo „bleskové smrti“ se Willie stal vodičem, který se přehříval. Proud ho spaloval, působil mu křeče, ale nedokázal zastavit jeho srdce. Byla to tortura v přímém přenosu.
Když Willie vstal z křesla, byl to chodící důkaz neschopnosti státu. Ale místo omluvy a milosti se státní mašinérie rozjela nanovo. Guvernér Jimmie Davis (ano, ten zpěvák) byl rozzuřený. Ne na katy, ale na to, že se poprava nepovedla. Nařídil okamžitou opravu křesla a stanovil nové datum popravy: o šest dní později. Měli v plánu ho tam posadit znovu. Jako by se nic nestalo.
Nečekaně hrdinou
V tu chvíli se zdálo, že Willieho osud je zpečetěn. Byl to chudý černoch v Louisianě, vrah bílého muže. Kdo by se ho zastal? Odpověď přišla z té nejméně pravděpodobné strany.
Bertrand DeBlanc byl mladý, ambiciózní právník z St. Martinville. Pocházel z prominentní rodiny, byl válečným veteránem a – což je nejdůležitější – byl nejlepším přítelem zavražděného Andrewa Thomase. DeBlanc a Thomas spolu vyrůstali, jejich rodiny se stýkaly, DeBlancovy děti chodily do Thomasovy lékárny na zmrzlinu.
Když se DeBlanc dozvěděl o zpackané popravě a o tom, že stát chce Willieho popravit znovu, něco se v něm zlomilo. Cítil hluboký morální rozpor. Ano, Willie (pravděpodobně) zabil jeho přítele. Ale poslat ho na křeslo podruhé? Po tom, co si prožil? To se mu zdálo jako barbarství, které nemá se spravedlností nic společného.
Willieho otec Frederick přišel za DeBlancem s prosbou o pomoc. Neměl peníze. Nabídl mu, že bude pracovat na jeho zahradě a dá mu veškerou úrodu ze svého malého políčka. DeBlanc nabídku přijal, ale ne pro zisk. Vzal případ pro bono.
Rozhodnutí hájit Willieho Francise udělalo z DeBlanca v jeho vlastním městě vyvrhele. Lidé na něj plivali. Dostával výhružné dopisy. Přátelé se k němu otáčeli zády. „Jak můžeš hájit vraha svého nejlepšího přítele?“ ptali se.
DeBlancova odpověď byla prostá: „Nejde o to, koho zabil. Jde o to, co jsme my. Jestli dovolíme státu, aby člověka mučil, pak nejsme o nic lepší než vrazi.“
DeBlanc vymyslel právní strategii, která byla na svou dobu revoluční. Opíral se o dva dodatky americké ústavy:
Pátý dodatek: Nikdo nesmí být za stejný čin souzen (nebo trestán) dvakrát. DeBlanc tvrdil, že poprava je proces, který proběhl. To, že Willie přežil, je chyba státu. Opakovat to by znamenalo trestat ho dvakrát smrtí.
Osmý dodatek: Zákaz „krutých a neobvyklých trestů“. DeBlanc argumentoval, že psychická muka spojená s čekáním na druhou smrt a fyzická bolest z prvního pokusu jsou definicí krutosti.
Bitva u Nejvyššího soudu
Případ Louisiana ex rel. Francis v. Resweber se dostal až k Nejvyššímu soudu USA ve Washingtonu. Byla to senzace. Noviny po celé zemi psaly o „chlapci, který nemohl zemřít“. DeBlanc bojoval jako lev. Popisoval soudcům hrůzu onoho dne. Předložil svědectví o Willieho křiku, o opilých katech, o zápachu spáleného masa. Ptal se soudců: „Kolikrát může stát zkusit člověka zabít? Dvakrát? Třikrát? Kde je ta hranice?“
Proti němu stála mašinérie státu Louisiana, která tvrdila, že šlo jen o „nehodu“. Argumentovali, že ústava chrání před úmyslnou krutostí, jako je mučení na skřipci, ale ne před technickou závadou. Přirovnávali to k situaci, kdy by cestou na popravu do vězeňského vozu udeřil blesk a vězeň by přežil – stát by přece měl právo ho popravit i potom.
Soud byl hluboce rozdělen. Čtyři soudci byli na straně Willieho. Byli zděšeni. Soudce Harold Burton ve svém disentu napsal, že „smrt na splátky“ je přesně to, čemu chtěli tvůrci ústavy zabránit. Ale pět soudců rozhodlo jinak. Rozhodující hlas měl soudce Felix Frankfurter. Paradoxně to byl muž, který osobně trest smrti nenáviděl. Ale vyznával zásadu „soudní zdrženlivosti“. Věřil, že federální soud by neměl zasahovat do zákonů jednotlivých států, pokud to není nezbytně nutné.
Frankfurter hlasoval pro popravu, ačkoliv v soukromí psal dopisy svým přátelům, ve kterých vyjadřoval znechucení nad celou situací. Dokonce se tajně snažil přesvědčit louisianského guvernéra, aby Williemu udělil milost. Ale oficiálně? Oficiálně poslal Willieho zpátky na křeslo.
Rozsudek zněl jasně: Stát má právo na druhý pokus. Nehoda nezbavuje viníka trestu.
Čekání na konec
Mezi první nepovedenou popravou a konečným rozhodnutím soudu uplynul rok. Rok, který Willie strávil v malé cele, čekaje na smrt.
Jaké to musí být? Každý den se probouzet s vědomím, že se vás snažili zabít a nepovedlo se to. Každý zvuk klíčů v zámku mohl znamenat, že si pro vás jdou znovu. Během tohoto roku se Willie změnil. Z vyděšeného, koktajícího chlapce se stal tichý, smířený mladý muž. Hodně četl Bibli. Psal dopisy. Jeho vztah s DeBlancem se prohloubil. Právník ho pravidelně navštěvoval a mezi bílým právníkem a černým odsouzencem vzniklo pouto, které překračovalo rasové bariéry té doby.
Willie si také začal dopisovat s dívkou jménem Avis. Plánovali, že se vezmou, až ho pustí. Protože Willie stále věřil, že ho pustí. Věřil, že Bůh ho zachránil z nějakého důvodu.
Ale naděje pomalu vyhasínala. Guvernér milost zamítl. Veřejnost chtěla krev. Lidé v St. Martinville nezapomněli na Andrewa Thomase a chtěli vidět jeho vraha mrtvého, bez ohledu na to, jaký zázrak se stal poprvé.
Datum druhé popravy bylo stanoveno na 9. května 1947. Přesně rok a šest dní po prvním pokusu.
Tentokrát stát neponechal nic náhodě. „Příšerná Gertie“ prošla generální opravou. Kati byli střízliví. Dozorci byli nervózní. Všichni se báli, že se historie bude opakovat. Že Willie je možná opravdu nesmrtelný, nebo chráněný nějakou temnou silou.
Pár dní před popravou navštívil Willieho novinář Elliott Chaze. Ptal se ho, jestli má strach. Čekali byste, že se Willie zhroutí. Že bude křičet, prosit, plakat. Ale Willie seděl na pryčně, klidný, s podivným úsměvem na tváři. Když se ho Chaze zeptal, jak se chystá na konec, Willie pronesl větu, která je tak prostá a přitom tak drtivá, že se z ní chce brečet.
Řekl: „Půjdu za Pánem ve svých nedělních kalhotách a se svým nedělním srdcem.“
To nebyla slova vraha. To byla slova dítěte, které se chystá do kostela. Slova někoho, kdo si chce zachovat důstojnost i v momentě, kdy mu ji svět bere tím nejbrutálnějším způsobem.
9. května 1947, krátce po poledni, se dveře cely otevřely. Willie vstal. Měl na sobě své nejlepší oblečení. Byl oholený – znovu. Znovu mu vyholili hlavu, znovu mu oholili lýtko. Znovu prošel tou chodbou.
Představte si tu sílu, kterou musel mít, aby si znovu sedl do toho samého křesla. Do křesla, které mu před rokem způsobilo taková muka. Podíval se na kata. Byl to jiný muž než minule.
Dozorci ho připoutali. Tentokrát pečlivěji. Utáhli řemeny. Nasadili mu elektrodu na nohu. Přiložili mu na hlavu mokrou houbu. A pak tu černou koženou kuklu. V místnosti bylo hrobové ticho. Nikdo nedýchal.
„Máš nějaká poslední slova, Willie?“ zeptali se ho. Willie jen zavrtěl hlavou pod kapucí. Byl připraven.
Kat stiskl spínač. Tentokrát se neozval žádný křik. Žádné „Já neumírám“. Tělo se napnulo, ruce sevřely opěrky křesla tak silně, že klouby zbělely. Proud procházel tělem a dělal svou práci. Rychle. Efektivně. Bez slitování.
Ve 12:10 byl Willie Francis prohlášen za mrtvého. Bylo mu 18 let.
Co po něm zbylo?
Willieho tělo bylo pohřbeno na malém hřbitově, ale jeho příběh žije dál. Ne jako legenda o monstru, ale jako memento selhání lidskosti. Jeho případ se dodnes učí na právnických fakultách. Kdykoliv se v USA diskutuje o trestu smrti, o smrtících injekcích, které nefungují tak, jak mají, o krutosti poprav, jméno Willie Francis se znovu vynoří.
Jeho smrt nebyla zbytečná v tom smyslu, že donutila soudy poprvé vážně definovat, co to znamená „krutý trest“. Ale pro něj a jeho rodinu to byla tragédie bez útěchy.
A co Bertrand DeBlanc? Muž, který obětoval svou reputaci pro vraha svého přítele? Později se stal soudcem a respektovanou osobností. Nikdy nelitoval toho, co udělal. Věděl, že v onom roce, kdy bojoval za Willieho život, bojoval za duši celého právního systému.
