Článek
Představte si to absolutní, zvířecí, paralizující ponížení. Stojíte za chladnými ocelovými mřížemi, na podlaze kolem vás se povaluje špinavá sláma a zapáchající zvířecí trus. Kolem vaší klece se každý den tísní desítky tisíc dobře oblečených, usmívajících se lidí. Pánové v cylindrech a oblecích na míru, dámy v drahých kloboucích a krajkách, které si před obličejem mávají vějířem.
Všichni se na vás upřeně dívají. Ukazují si na vás prstem, smějí se na celé kolo, nahlas na vás pískají a dožadují se vaší pozornosti. Když nereagujete, začnou po vás házet slupky od banánů, oříšky, nebo dokonce kamení. Plivou vaším směrem. Nerozumíte jedinému jejich slovu, jejich jazyk je pro vás naprosto cizí, ale z jejich očí a gest čtete čisté, neředěné opovržení a znechucení. Pro tyto lidi totiž nejste lidská bytost. Nemáte duši, nemáte práva a nemáte rodinu. Jste jen další exponát. Obyčejný úlovek. Zvíře.
Přesně tohle absurdní a hrůzostrašné peklo zažíval na vlastní kůži mladý muž jménem Ota Benga. A to ne ve středověku, ale v moderní, pokrokové Americe na úsvitu dvacátého století.
Vyvraždění rodiny
Jeho životní příběh začal zhruba v roce 1883 v hlubokých, rovníkových deštných pralesích v blízkosti řeky Kasai, na území tehdejšího Svobodného státu Kongo v Africe. Ota patřil k hrdému, mírumilovnému kmeni Mbuti, etnické skupině Pygmejů. Jeho dětství a dospívání plynulo v dokonalém souladu s přírodou. Oženil se, založil rodinu a měl dvě milované děti. Byl to svobodný muž.
Všechno se ale nenávratně zhroutilo do krvavé noční můry v momentě, kdy do nekonečných konžských pralesů vtrhla takzvaná Force Publique. Byla to po zuby ozbrojená, extrémně brutální a nekompromisní žoldnéřská milice, kterou zřídil a platil belgický král Leopold II. Její jediný cíl? Zotročit a zmasakrovat místní domorodce a za každou cenu drancovat obrovské a cenné zásoby konžského kaučuku pro evropský trh.
Během jednoho z těchto děsivých, genocidních nájezdů byl Ota zrovna na lovu zvěře. Když se vrátil zpět do své domovské osady, nenašel nic než spáleniště a smrt. Jeho milovaná žena a obě dvě malé děti byly před očima ostatních nemilosrdně zmasakrovány a rozsekány mačetami. Jeho kmen byl vyvražděn. Ota byl omráčen, zbit, krutě spoután do těžkých železných řetězů a odvlečen pryč jako bezcenný, obyčejný kus masa na místní trh s otroky. Přišel o všechno, pro co žil.
Zachránce nebo únosce?
A právě tam, v prachu a beznaději trhu s otroky, do jeho už tak zničeného života vstoupil americký muž jménem Samuel Phillips Verner. Tento presbyteriánský misionář a samozvaný slavný badatel ale k Otovi nepřistoupil proto, že by dostal božské vnuknutí ubohého chlapce zachránit a darovat mu svobodu. Verner měl totiž v kapse něco mnohem důležitějšího – velmi lukrativní, tvrdě byznysovou a zlatem podepsanou smlouvu od organizátorů blížící se Světové výstavy v St. Louis (Louisiana Purchase Exposition), která se měla konat v roce 1904.
Jeho úkolem bylo odjet do nitra Afriky a za každou cenu přivézt do Ameriky „skutečné, živé africké Pygmeje“, aby mohli být ve Spojených státech hromadně vystavováni jako vzácné antropologické kuriozity vedle dalších tehdy porobených a zlomených národů – včetně například legendárního náčelníka Apačů, Geronima.
Verner koupil spoutaného Otu za směšnou cenu – údajně za pouhou libru soli a roli levné látky. Ota Benga se tak zcela oficiálně stal majetkem bílého muže. Společně s dalšími unesenými Afričany byl naložen na zaoceánskou loď, převezen přes oceán a na výstavišti v St. Louis v Missouri byl poprvé vystaven užaslým zrakům milionů Američanů.
Ota měl navíc jednu výraznou fyzickou odlišnost, která americké davy doslova fascinovala a zároveň děsila. Podle prastarých rituálních tradic svého kmene měl už od raného dětství všechny své přední zuby bolestivě opilované a seříznuté do ostrých špiček. Pro jeho kmen to byl znak dospělosti a krásy. Pro senzacechtivé americké novináře a promotéry to však byl absolutně dokonalý důkaz jeho „zvířeckosti“. Okamžitě mu přišili falešnou nálepku krvežíznivého lidojeda.
Když výstava v St. Louis po několika měsících skončila, mohlo by se zdát, že to nejhorší má Ota za sebou. Verner ho dokonce na čas vzal zpět do Afriky, ale Ota zjistil, že jeho lidé jsou mrtví a on už nikam nepatří. Rozhodl se tedy vrátit s Vernerem do USA. Ale to skutečné peklo, to naprosto nejzvrácenější a nejtemnější dno lidské morálky a zkaženosti, na něj teprve čekalo v New Yorku.
Život v zoo
Píše se rok 1906. Verner, který se ocitl ve finančních potížích a nevěděl, co s drobným africkým mužem dál dělat, předal Otu Bengu Williamu Hornadayovi. Hornaday byl váženým, elitním vědcem a celosvětově uznávaným ředitelem nově otevřené a prestižní zoologické zahrady v Bronxu. Tento vysoce vzdělaný muž byl však také zarytým zastáncem tehdy populárního sociálního darwinismu a pevně věřil v absolutní, biologickou nadřazenost bílé rasy nad všemi ostatními. A s drobným Otou měl naprosto šílený, nehumánní vědecký plán.
V září roku 1906 udělal Hornaday něco, co by dnes vyvolalo revoluci, ale tehdy to vzbudilo jen nadšený potlesk. Ota Benga byl oficiálně umístěn do Pavilonu opic. Ostraha ho zcela vážně zavřela za mříže, do jedné ocelové klece s vycvičeným, mrštným orangutanem jménem Dohong.
Před tuto klec nechal ředitel Hornaday přibít úřední informační ceduli, ze které při dnešním čtení doslova běhá mráz po zádech:
„Africký Pygmej, Ota Benga. Věk: 23 let. Výška: 150 cm. Hmotnost: 47 kg. Přivezen od řeky Kasai ve Svobodném státě Kongo dr. Samuelem P. Vernerem. Vystavován každé odpoledne v září.“
Aby Hornaday podpořil temnou senzaci a iluzi krvelačnosti pro platící diváky, rozházel po dně opičí klece masivní, ohlodané zvířecí kosti, aby návštěvníkům vizuálně vsugeroval, že se právě dívají na skutečného, primitivního lidojeda při krmení. Do rohu klece mu hodil primitivní luk a šípy a nutil ho, aby z něj na povel davu střílel a předváděl „přirozené chování“.
Hornaday a celá zoologická zahrada Otu veřejně a bezostyšně propagovali jako fascinující „chybějící článek evoluce“. Tedy jako jakýsi poloviční přechod mezi divokým lidoopem a skutečným, myslícím (rozuměj bílým) člověkem.
Výsledek této zvrácené expozice? Naprosto fenomenální komerční úspěch. Jen během oněch několika zářijových týdnů se do zoo přišlo na „živého divocha“ podívat čtvrt milionu senzacechtivých, vzdělaných a „kultivovaných“ Newyorčanů. Stály se tam obrovské fronty. Dav se mačkal u mříží, lidé pískali na Otu, házeli po něm jídlo, posmívali se mu do obličeje a hlasitě se dožadovali, aby na ně na povel cenil své ostré, opilované zuby.
Zkuste si představit, co se asi odehrávalo v hlavě mladého muže, který přišel o ženu i děti, přežil otroctví a teď musel spát na zemi vedle opice, zatímco se mu tisíce lidí smály. Když se nakonec zoufalý, vyděšený, zmatený a pošlapaný mladík pokusil zoufale bránit a s lukem v ruce hrozil na provokující dav u mříží, aby ho nechali na pokoji, novináři to okamžitě do zítřejších novin nadšeně popsali jako definitivní důkaz jeho nezvladatelné, zvířecí, agresivní a bestiální podstaty.
Hlas svědomí
Tato absolutně zvrácená exhibice však nezůstala úplně bez odezvy, ačkoliv podpora nepřišla od bílé smetánky. Skupina místních afroamerických duchovních, ostře vedená reverendem Jamesem H. Gordonem (ředitel sirotčince v Brooklynu), byla tímto divadlem naprosto a oprávněně zděšena. Ihned začali proti newyorské zoo ostře a hlasitě protestovat.
„Jsme dostatečně upřímní na to, abychom nahlas řekli, že se nám výstava jednoho člena naší vlastní rasy po boku opic vůbec nelíbí,“ hřímal reverend Gordon rezolutně do stránek amerických novin. „Naše rasa je, myslím, už tak dost utlačovaná a ponižovaná, než aby byl jeden z nás takto potupně vystavován s lidoopy. Nejsme chybějící článek. Jsme lidské bytosti a máme duši!“
Zpočátku starosta New Yorku nad protesty jen kroutil očima a odmítal zasáhnout s tím, že zoo má na výstavu právo. Ale pod obrovským a stále rostoucím veřejným tlakem, hrozbou vleklých soudních žalob a obrovské negativní mezinárodní publicitě musel ředitel Hornaday nakonec s kyselým obličejem ustoupit. Ota Benga byl ze špinavé klece s orangutanem po dvaceti dlouhých, nekonečných a potupných dnech propuštěn. Byl svěřen do opatrovnictví a péče černošského sirotčince Howard Color Orphan Asylum v Brooklynu, který vedl právě reverend Gordon.
V roce 1910 byl Ota, už pod vlivem sílící americké asimilace, přemístěn do poklidného jižanského města Lynchburg ve Virginii. Zde dostal možnost nastoupit na teologický seminář. Místní komunita to s ním možná myslela dobře, ale jejich snaha měla jasný podtext – snažili se ho za každou cenu „zcivilizovat“ a vymazat z něj jeho africkou identitu.
Místní lékaři mu nechali bolestivě obrousit jeho tradiční, zašpičatělé zuby a nasadili mu na ně zářivě bílé, americké porcelánové korunky, aby nevypadal tak hrozivě. Navlékli ho do upnutého, nepohodlného evropského obleku s kravatou. Učili ho čistě anglicky. Změnili mu jméno na méně exoticky znějící „Otto Bingo“ a zaměstnali ho jako dělníka v místní velké továrně na zpracování tabáku. Z pralesního lovce se stal dělník u stroje.
Ota byl přitom neobyčejně bystrý, manuálně zručný, velmi pracovitý a ve svém okolí postupně oblíbený. Sblížil se dokonce velmi úzce s místní černošskou básnířkou a učitelkou Anne Spencerovou a trávil s ní volné hodiny klidu v její proslulé, pečlivě pěstěné zahradě zvané Edankraal. S jejími dětmi chodil do lesů, kde je učil, jak číst stopy zvířat a jak splynout s přírodou.
Přestože se k němu v Lynchburgu už lidé chovali mnohem laskavěji a s určitým respektem, Ota v hloubi své ztrápené duše nikdy nepřestal krvácet. Celé ty dlouhé roky systematicky, od rána do večera dřel v hlučné tabákové továrně. Nechodil se bavit. Jen si úzkostlivě a pečlivě šetřil každý jeden těžce vydělaný cent do své pokladničky. Měl totiž jedinou, obrovskou, životní naději, která ho držela nad vodou – že si našetří dost peněz, koupí si vysněný lístek na loď a vrátí se konečně domů. Zpět do Konga. Zpět do temně zeleného pralesa, kde byl kdysi svobodným mužem. Zpět tam, kam patřil jeho duch.
Konec nadějí
A pak přišel osudný rok 1914. V Evropě se ozvaly první výstřely a vypukla krvavá první světová válka.
Oceány se okamžitě naplnily bitevními křižníky a ponorkami. Osobní mezinárodní lodní doprava mezi kontinenty se prakticky přes noc zcela a definitivně zastavila. Nikdo nevěděl, jak dlouho ta válka potrvá.
Otův poslední sen o návratu domů se v tu chvíli roztříštil na tisíc ostrých kousků. Jeho zmučená psychika to už nevydržela. Uvědomil si tu naprosto děsivou, mrazivou a zdrcující pravdu. Do své vlasti se už nevrátí. Už navždy zůstane uvězněný v Americe. V té samé studené a cizí zemi, jejíž lidé mu sice naškrobili oblek a opravili zuby, ale předtím ho bez mrknutí oka zavřeli do klece s opicí a plivali na něj. Jeho deprese se po této ráně stala naprosto nezvladatelnou a ochromující. Ota se propadl do beznaděje, ze které nebylo cesty ven.
Bylo brzké jaro, noci ve Virginii byly ještě studené. Ota Benga po mnoha bezesných týdnech pochopil, co musí udělat, aby jeho uštvaná duše našla konečně klid a mohla odletět zpět nad stromy Kasai.
V hluboké noci na 20. března 1916 odešel v tichosti na opuštěné místo nedaleko továrny. Rozdělal si tradiční, africký ceremoniální oheň, přesně takový, jaký si pamatoval ze svého dávného dětství ve svém kmeni. Chvíli u něj tiše seděl, zpíval domorodé písně a tančil kolem něj kroky, kterým už v Americe nikdo nerozuměl. Poté vzal malý, tvrdý nástroj a pečlivě, systematicky a nesmírně bolestivě si jeden po druhém odštípal a serval všechny ty umělé zubařské korunky, kterými mu Američané „zcivilizovali“ úsměv. Odmítl zemřít jako produkt jejich asimilace. Chtěl zemřít přesně tak, jak se v Africe narodil – jako svobodný příslušník kmene Mbuti.
Pak vytáhl tajně ukradený, nabitý revolver, přiložil si ho přímo na hruď a s naprostým klidem v srdci stiskl spoušť. Zemřel na místě. Bylo mu pouhých třicet dva, možná třicet tři let. Jeho tělo bylo později nalezeno a pohřbeno v neoznačeném hrobě na hřbitově White Rock Cemetery v Lynchburgu. Z lidské zoo, od rasismu a smutku ho nakonec nevysvobodila církev, ani humanita nebo falešný soucit bílého muže. Vysvobodila ho až olověná kulka.
A já se vás dnes, po přečtení tohoto příběhu, na samý závěr ptám: Kdo v tomto vyprávění představuje toho skutečného a děsivého divocha? Byl to snad ten drobný africký chlapec se špičatými zuby, který tragicky přišel o celou svou rodinu, do Ameriky se nikdy neprosil a nikoho nezranil? Nebo to byly naopak ty statisíce uhlazených, bohatých a formálně „civilizovaných“ newyorských občanů, kteří si v klidu, v neděli odpoledne po návštěvě kostela, zaplatili vstupenku, aby se mohli i se svými malými dětmi hlasitě smát a pohrdat lidskou bytostí zavřenou v kleci plné zvířecích výkalů? Jak hluboko dokáže padnout lidská společnost, když se arogantně ohání vědou a svou vlastní nadřazeností? Napište mi svůj názor a váš vlastní pohled dolů do komentářů!
Zdroje
Encyclopedia Virginia: Ota Benga (ca. 1883–1916): https://encyclopediavirginia.org/entries/benga-ota-ca-1883-1916/
Wikipedia: Ota Benga: https://en.wikipedia.org/wiki/Ota_Benga
New York University: Pamela Newkirk on Ota Benga at the Bronx Zoo: https://www.nyu.edu/about/news-publications/news/2015/august/pamela-newkirk-on-ota-benga-at-the-bronx-zoo.html
Equal Times: New memorial sets the record straight about Ota Benga https://www.equaltimes.org/new-memorial-sets-the-record
Lynchburg Museum System: Ota Benga (Mbye Otabenga): https://lynchburgmuseum.org/2021-8-9-ota-benga-mbye-otabenga/
