„Zpívej mi, Rosie.“ Mohla zničit pověst prezidenta Kennedyho, tak jí otec nechal udělat lobotomii

Rodina Kennedyových. Jméno, které v americké historii rezonuje jako symbol nedotknutelné moci, pohádkového bohatství, prezidentského triumfu, ale i fatálních a krvavých tragédií. Byli to novodobí američtí bohové, kteří měli svět ležící u nohou a pro které neexistovalo slovo „nemožné“. Zatímco si však historie dodnes pamatuje atentát na prezidenta Johna F. Kennedyho nebo zastřelení jeho bratra Roberta v hotelové kuchyni, ten vůbec nejkrutější a nejtemnější stín této dynastie neleží na dallaské ulici. Leží navždy ukrytý za vysokými zdmi venkovské psychiatrické léčebny. Je to příběh jejich nejstarší dcery, Rosemary. Příběh zrady tak hluboké, nepředstavitelné a ohavné, že se z ní dodnes svírá žaludek.

Její tragédie totiž nezačala ve chvíli, kdy překročila práh studeného operačního sálu. Začala paradoxně už v den, kdy se měla poprvé nadechnout.

Byl podzimní den roku 1918. Světem právě zuřila děsivá a smrtící pandemie španělské chřipky, která kosila miliony lidí. Rose Kennedyová ležela ve svém domě v Brooklinu ve státě Massachusetts, svíjela se v prudkých porodních bolestech, ale její dvorní lékař, který měl prominentní dítě odrodit, se zpozdil – byl pravděpodobně u jiných, akutních případů nakažených. V ložnici s ní byla jen zdravotní sestra. Ta při pohledu na rodící ženu zpanikařila. Bála se, že bez přítomnosti váženého doktora takto důležitý porod nezvládne, a tak udělala naprosto fatální, nepochopitelné a zvrácené rozhodnutí.

Přikázala rodičce, aby k sobě pevně sevřela nohy a dítě za každou cenu udržela uvnitř. Když už se hlavička malé Rosemary drala na svět, sestra ji fyzicky, hrubou silou tlačila zpět do porodních cest. Toto peklo a doslovný boj proti samotné přírodě trvalo nekonečné minuty, v podstatě více než hodinu. Celou tu dobu bylo nenarozené dítě v úzkých porodních cestách surově duseno a brutálně zbavováno životně důležitého kyslíku. Důsledky na vyvíjející se, extrémně křehký mozek děvčátka byly nevratné a absolutně zničující.

Když malá Rosemary konečně spatřila světlo světa, brzy se ukázalo, že něco není v pořádku. Trpěla mírným intelektuálním znevýhodněním. Zatímco její sourozenci – budoucí prezident, budoucí senátoři a generální prokurátor – rostli v prostředí extrémní, až toxické soutěživosti, dravosti a neustálého bojovného drilu o první místo, Rosemary beznadějně zaostávala. Ve čtení a psaní měla obrovské potíže i v dospělosti a matematiku nezvládala téměř vůbec. Rodina ji v panice přemisťovala z jedné speciální klášterní školy do druhé, ukrývala ji u soukromých učitelů a platila horentní sumy, jen aby její hendikep zamaskovala před zraky dychtivé a soudící veřejnosti.

Pro jejího otce, Josepha P. Kennedyho staršího, muže s gigantickým, bezcitným egem, který ze svých dětí doslova pěstoval budoucí vládce svobodného světa, byla nedokonalá dcera něčím naprosto nemyslitelným. Stigmatem. Ostudou. Špinavou skvrnou na pečlivě budovaném rodinném erbu dokonalosti. Rosemary se přitom tak zoufale snažila zavděčit svému náročnému otci, toužila po jeho lásce, ale vždy narazila jen na chladné zklamání a zavřené dveře.

Přes svůj hendikep vyrostla z Rosemary nádherná, okouzlující mladá žena se zářivým úsměvem a plnými rty. Milovala opulentní večírky, milovala populární hudbu, milovala módu a ze všeho nejvíce zoufale toužila po tom, aby ji její otec alespoň na malou chvíli pochválil a miloval ji stejně jako její geniální a obletované bratry. Ačkoliv byla pomalejší, dokázala psát úhledné, formálně zcela korektní dopisy a byla ve společnosti neobyčejně milá a poslušná.

Její vůbec nejšťastnější chvíle v celém životě přišly koncem 30. let. Joseph Kennedy byl tehdy jmenován americkým velvyslancem ve Velké Británii a celá obrovská rodina se přestěhovala do Londýna. Rosemary zde v květnu roku 1938 zažila svůj absolutní společenský triumf – po boku své matky a sestry byla slavnostně, v nádherných bílých šatech z pařížského salonu, oficiálně představena samotnému králi a královně v Buckinghamském paláci.

Vypadala naprosto dokonale a britský tisk ji obdivoval pro její přirozený půvab a „zářivý americký úsměv“. Rodina ji následně zapsala do tamní speciální Montessori školy, kde poprvé v životě zažila skutečné, vřelé přijetí a pedagogický přístup, který její zranitelné mysli naprosto vyhovoval. Byla uvolněná, dělala neuvěřitelné akademické i sociální pokroky a byla, poprvé za svých dvacet let života, jednoduše šťastná.

Jenže pak propukla druhá světová válka. Zlatý londýnský sen se rozplynul a rodina byla nucena se narychlo vrátit zpět do Spojených států. A tam pro Rosemary začalo skutečné, nefalšované, bezvýchodné peklo.

Po návratu do Ameriky byla Rosemary opět vytržena z prostředí, kterému rozumněla, a začala nesmírně psychicky trpět. Překročila dvacítku a její tělo se měnilo. Začala zažívat prudké hormonální výkyvy, návaly těžkých depresí, záchvaty vzteku a zoufalé frustrace nad tím, že nikdy, i kdyby se snažila sebevíc, nedokáže naplnit ty absurdní, nesplnitelné požadavky své rodiny.

Byla dospělou, krásnou ženou s přirozenými touhami, ale s myslí uvězněnou kdesi napůl cesty. Otec ji umístil do přísné klášterní školy ve Washingtonu D.C., kde se však její potlačovaná osobnost začala silně a nekontrolovatelně bouřit. Po nocích se potají vykrádala z oken internátu a potulovala se po potemnělých ulicích hlavního města. Vracela se až nad ránem, rozcuchaná a s ušpiněnými šaty.

Tamní jeptišky byly k smrti vyděšené. V dopisech Josephu Kennedymu vyjadřovaly absolutní hrůzu z toho, že krásná, ale nesmírně naivní a důvěřivá Rosemary venku vyhledává mužskou společnost a nechává se osahávat. Děsily se, že by se mohla nakazit těžkou pohlavní chorobou, nebo co hůř – že by mohla otěhotnět s nějakým náhodným cizincem z baru.

Když se tyto zprávy dostaly k jejímu otci, jímala Josepha Kennedyho doslova smrtelná hrůza. Nepanikařil proto, že by se jako milující otec bál o fyzickou bezpečnost a zdraví své zranitelné dcery. Ani v nejmenším. Děsil se toho, že by jeho dcera mohla zplodit nemanželské dítě. Veřejná potupa takto významné, ostře sledované katolické rodiny? Sexuální skandál propíraný v bulvárních novinách? To by znamenalo naprostý, definitivní a zničující konec budoucí politické a hlavně prezidentské kariéry pro jeho milované syny. Pro Johna i Roberta by to byla politická sebevražda.

Otec musel tenhle „chodící problém“ jménem Rosemary vyřešit. Okamžitě. A navždy.

Doslechl se tehdy o novém, vysoce experimentálním „zázraku“ moderní psychiatrie, který sliboval zázračně vyléčit neklidné, vzpurné, agresivní a depresivní pacienty a udělat z nich poslušné beránky. Jmenovalo se to prefrontální lobotomie. Otec na nic nečekal. Zcela bez vědomí své manželky Rose, a aniž by cokoliv vysvětlil ostatním dětem či dokonce samotné Rosemary, sepsal s lékaři osudnou dohodu. Tehdejší zákony a společenský řád totiž dávaly mužům absolutní, neomezenou moc rozhodovat o tělech, životech a lékařských zákrocích svých manželek a dcer. Žena byla majetek. A Joseph Kennedy se rozhodl svůj poškozený majetek opravit.

Byl mrazivý listopad roku 1941. Třiadvacetiletou, fyzicky naprosto zdravou a nic netušící dívku odvezli limuzínou na speciální oddělení Univerzitní nemocnice George Washingtona. Tam už na ni s úsměvem čekal doktor Walter Freeman – muž, který byl hrdým průkopníkem lobotomie a kterého dnes mnozí historici a sociologové s odporem a zcela oprávněně přirovnávají k doktoru Mengelemu z nacistických táborů smrti. Asistoval mu přednosta neurochirurgie, doktor James Watts.

Představte si tu hrůzu, to absolutní, zvířecí ponížení a bezmoc. Krásnou Rosemary svlékli donaha, oblékli do hrubé nemocniční andělíčkové košile a položili na studený, kovový operační stůl. Sestry k němu pevně a nekompromisně připoutaly její nohy a ruce těžkými koženými řemeny, aby se nemohla ani hnout. Bez špetky milosti jí oholily vrchní část hlavy a obličej jí zakryly tlustými chirurgickými rouškami a ručníky tak, aby vůbec nic neviděla.

Operace mozku se tehdy z bezpečnostních důvodů neprováděla v celkové narkóze, ale pouze v lokální anestezii (umrtvení kůže na hlavě). Lékaři potřebovali, aby pacient spolupracoval. Rosemary tak byla po celou dobu tohoto děsivého, středověkého zákroku při plném a jasném vědomí. Cítila tlak na lebce, cítila bolest a slyšela úplně všechno.

Lékaři vzali chirurgickou vrtačku a do temene její lebky jí zaživa vyvrtali dvě díry. Dovnitř, přímo do pulzující, živé mozkové tkáně mladé dívky, následně zasunuli tenký, ostrý chirurgický nástroj připomínající dlouhý nůž na máslo (leukotom). Jelikož v roce 1941 neexistovaly žádné moderní rentgeny mozku v reálném čase, natož magnetická rezonance, doktor Freeman se v jejím mozku musel orientovat naprosto naslepo. Potřeboval nutně vědět, kdy přesně už přerušil dostatek nervových spojení v čelním laloku a jak hluboko má nástrojem v hlavě pacientky bezhlavě řezat.

A tak přišel s tou absolutně nejzvrácenější, nejúchylnější metodou lékařské kontroly, jakou si lze představit.

„Zpívej mi God Bless America (Bůh žehnej Americe), Rosie, hezky mi tu písničku zazpívej,“ nabádal ji milým hlasem s úsměvem Freeman, zatímco se jí naslepo, ostrým kovovým hrotem přehraboval v čelních mozkových lalocích a doslova jí krájel centra osobnosti, vůle a emocí. Zděšená, spoutaná Rosemary, s vyvrtanými dírami v lebce a nožem v mozku, poslušně začala zpívat a na příkaz lékařů třesoucím se hlasem odříkávala modlitbu Otčenáš a počítala čísla pozpátku. A doktor Watts mezitím dál zaživa řezal.

Když Freeman slyšel, že dívka stále plynule zpívá a mluví jasně, usoudil, že musí říznout ještě hlouběji. „Ještě kousek,“ zavelel. Rosemary dál zoufale zpívala. A lékaři dál řezali. Znovu a znovu poškozovali její živou tkáň.

Krájeli a míchali její mozek tak dlouho, dokud se hlas krásné dívky nezačal zadrhávat. Písnička se vytratila do ztracena. Její artikulace se zhroutila. Slova se najednou začala měnit v nesmyslné, huhňavé blábolení a chrčení. A pak, po dalším hlubokém, osudném řezu skalpelem, nastalo na operačním sále absolutní, mrazivé, mrtvolné ticho. Rosemary zmlkla navždy.

Operace byla „úspěšně dokončena“. Z dcery, která tak ráda tančila, zbyla jen tiše dýchající, prázdná masová skořápka. Její duše a osobnost byly v tu jedinou chvíli navždy, nenávratně a naprosto brutálně vymazány.

Výsledek Freemanova šíleného experimentu byl absolutně katastrofální i na tehdejší pokřivené a zvrácené medicínské poměry. Zlobivá, ale chodící a soběstačná dcera byla pryč. Walter Freeman její zničený stav později bezcitně, chladně a arogantně nazval „chirurgicky navozeným dětstvím“ a snažil se před kolegy hájit tím, že je to pro její „zotavení“ vlastně nutná, dočasná fáze. Dočasná ale nebyla.

Třiadvacetiletá Rosemary Kennedyová po vytažení nože z hlavy nenávratně ztratila schopnost chodit. Přestala srozumitelně mluvit – zmohla se jen na pár nesrozumitelných slabik. Ztratila i tu nejzákladnější kontrolu nad svými tělesnými funkcemi a začala se pomočovat. Její mentální kapacita se okamžitě a navždy propadla na úroveň dvouletého, slintajícího batolete.

A jak zareagoval na tento šokující výsledek její milující otec Joseph Kennedy, když viděl, jaké ohavné monstrum z vlastního dítěte stvořil? Udělal přesně to jediné, co v zájmu ochrany budoucího prezidenta a bezchybného rodinného klanu uměl. Zničenou dceru vzal a jednoduše ji nechal navždy zmizet ze světa. Jako použitý, porouchaný hadr.

Nechal ji v naprosté tajnosti odvézt nejprve na soukromou kliniku Craig House a nakonec ji roku 1949 natrvalo uklidil do katolického ústavu St. Coletta v Jeffersonu ve státě Wisconsin. Zde pro ni z rodinných peněz vyčlenil malý soukromý domek, kde se o ležící a nechápající ženu dnem i nocí staraly obětavé řádové sestry.

Celé dlouhé roky – vlastně celá desetiletí – před svou ženou Rose a svými dětmi tajil, kde její dcera vlastně přesně je a co jí na tom operačním sále ve skutečnosti provedl. Joseph Kennedy, ten velký, neomylný architekt amerického snu, svou zmrzačenou dceru už nikdy, až do konce svého života, ani jednou jedinkrát nenavštívil.

Slavná a celým světem obdivovaná rodina pak před veřejností a senzacechtivými novináři desítky let bezostyšně lhala. Když John F. Kennedy v roce 1958 poprvé vážně kandidoval, tiskové oddělení rodiny tvrdilo, že Rosemary je prostě jen „příliš plachá a uzavřená do sebe“. Později si vymysleli ještě ušlechtilejší lži – že se vzdala světského života, dobrovolně vyučuje postižené děti a dává přednost tichému charitativnímu životu v klášteře daleko od blesků fotoaparátů.

Až po dlouhých dvaceti letech tohoto pečlivě udržovaného pekla a lží, v roce 1961, kdy patriarcha Joseph prodělal masivní mrtvici a ztratil schopnost mluvit, se její matka Rose konečně dozvěděla pravdu. Zděšená okamžitě odjela svou dávno ztracenou dceru do wisconsinského ústavu navštívit.

Došlo k absolutně mrazivé a srdceryvné konfrontaci. Když Rosemary svou matku po těch nekonečných dekádách v izolaci uviděla, nevrhla se jí do náruče s pláčem a radostí. Místo toho se v jejím zničeném, zjizveném mozku probudil potlačovaný pud, zrada a čistý, krystalický vztek. Podle očitých svědectví na matku zlostně, zvířecky zaútočila a fyzicky ji napadla a začala bít. Byla to zoufalá, beze slov vyjádřená nenávist za ukradený život a za to, že ji matka nechala napospas řezníkům.

Plná a absolutně děsivá pravda o tom, co přesně se tehdy na podzim roku 1941 na operačním stole doopravdy stalo, vyšla pro veřejnost najevo až neuvěřitelně pozdě – teprve v roce 1987, kdy proslulá historička Doris Kearns Goodwinová prolomila rodinné tabu a publikovala děsivé detaily. To už byl prezident John F. Kennedy i arogantní otec Joseph dávno po smrti.

Rosemary Kennedyová nakonec svou ctižádostivou, dokonalou rodinu paradoxně o mnoho let přežila. Přežila i své zavražděné, ambiciózní bratry a sestry. Strávila více než nekonečných šedesát let svého života dokonale a neprodyšně izolovaná v ústavech. Neschopná souvisle promluvit, neschopná normálně milovat, neschopná si vzpomenout na to, že kdysi v nádherných šatech tančila a usmívala se v královském paláci v Londýně. Zemřela v naprosté tichosti a zapomnění 7. ledna 2005 ve věku šestaosmdesáti let.

Její příběh je tou nejohavnější a nejbolestnější připomínkou toho, že těmi vůbec nejhoršími a nejzrůdnějšími monstry v lidských dějinách nejsou vždy jen šílení sérioví vrazi skrývající se ve stínech noci s nožem v ruce. Velmi často to jsou naopak bohatí, usměvaví a ambiciózní otcové v drahých oblecích, kráčející za politickou slávou klidně přes mrtvoly vlastních dětí, a arogantní lékaři v bílých pláštích s komplexem boha a s absolutní, nikým nekontrolovanou mocí nad lidským mozkem a osudem.

BBC History Extra: The lost Kennedy: the tragic life of JFK’s sister Rosemary: https://www.historyextra.com/period/20th-century/rosemary-kennedy-jfk-sister-life-lobotomy-what-happened/

The GW Hatchet: A moral monster and the lobotomy’s legacy at GW: https://gwhatchet.com/2023/12/11/a-moral-monster-and-the-lobotomys-legacy-at-gw/

National Park Service (NPS.gov): Rosemary Kennedy - The Eldest Kennedy Daughter: https://www.nps.gov/articles/000/rosemary-kennedy-the-eldest-kennedy-daughter.htm

Wikipedia: Rosemary Kennedy: https://en.wikipedia.org/wiki/Rosemary_Kennedy