Článek
Antarktida není místo pro slabé. Je to kontinent, který se vás snaží zabít každou sekundu vaší existence. Mráz, který zalézá až do morku kostí, vítr, který rve maso z tváře, a ticho. Nekonečné, ohlušující ticho polární noci. V roce 1961, v době vrcholící studené války, byla sovětská stanice Novolazarevskaja malým ostrovem života v tomto bílém oceánu smrti. Dvanáct mužů zde žilo s vědomím, že od civilizace je dělí rok plavby ledovým oceánem.
Leonid Rogozov byl jedním z nich. Sedmadvacetiletý chirurg, pohledný mladík se sibiřskými kořeny. Na expedici se vydal hledat dobrodružství. Místo toho našel noční můru, která se neplíží zvenčí, ale roste přímo uvnitř jeho vlastního těla.
Bolest břicha
Bylo ráno 29. dubna 1961. Leonid se probudil s pocitem, který zpočátku ignoroval. Slabost. Nevolnost. Mírně zvýšená teplota. „To přejde,“ říkal si. Ale nepřešlo to. Během několika hodin se tupá bolest v nadbřišku přesunula. Usadila se v pravém podbřišku a začala pulzovat s každým úderem srdce.
Jako lékař nepotřeboval rentgen. Znal ty příznaky. Viděl je u stovek pacientů. Ale v Leningradě to byla rutina. Tady, v Schirmacherově oáze, to znamenalo katastrofu.
Leonid věděl, že nesmí vyvolat paniku. Dvanáct mužů na něm bylo závislých. Kdyby se dozvěděli, že jejich „strážný anděl“ umírá, morálka by se zhroutila. A tak mlčel. Usmíval se přes bolest.
Jeho deník se stal jediným svědkem. „Zdá se, že mám apendicitidu. Jsem zticha, dokonce se usmívám. Proč děsit přátele? Kdo by mi mohl pomoci?“ napsal si roztřeseným písmem. „Jediné setkání polárního badatele s medicínou je pravděpodobně v zubařském křesle,“ poznamenal s hořkým humorem.
Během 24 hodin se stav zhoršil. Antibiotika nezabírala. Teplota stoupala. Venku příroda rozpoutala peklo. Sněhová bouře bičovala stěny stanice a vylučovala jakoukoli naději na leteckou záchranu. Loď Ob byla tisíce mil daleko.
„Včera v noci jsem vůbec nespal. Bolí to jako čert! Sněhová bouře bičuje mou duši, kvílí jako sto šakalů,“ svěřil se deníku. Leonid cítil, jak se blíží nevyhnutelné. Perforace. Pokud k tomu dojde, obsah střev se vylije do břišní dutiny. Následuje sepse a pomalá, trýznivá smrt.
Šílenec nebo hrdina?
V noci na 30. dubna stál Leonid před volbou. Mohl se poddat osudu. Nebo se mohl pokusit o nemožné.
„Stále nejsou žádné zjevné příznaky, že bezprostředně hrozí perforace, ale visí nade mnou tísnivý pocit předtuchy… To je ono… Musím promyslet jediné možné východisko: operovat sám sebe,“ napsal.
Byl to plán, který zněl jako šílenství. Operovat vlastní břicho? Bez celkové narkózy? Ale Leonid nechtěl zemřít. „Je to téměř nemožné… ale nemůžu jen tak složit ruce a vzdát to,“ uzavřel.
Představte si, že musíte rozříznout vlastní tělo. Cítíte, jak ocel proniká kůží, svaly, jak se noří do útrob. Leonid Rogozov to nemusel jen předstírat. 30. dubna 1961 provedl zákrok, který dodnes děsí studenty medicíny. Bez anestezie, jen s lokálním umrtvením, se ponořil do vlastního břicha.
Pokoj na polární stanici se změnil v improvizovaný sál. Všechno muselo pryč. Stůl vydrhnutý, nástroje vyvařené. Vzduch byl cítit dezinfekcí a strachem. Bylo 30. dubna, dvě hodiny ráno místního času. Leonid Rogozov si lehl na stůl. Pololežel, mírně nakloněn na levý bok.
Laický operační tým
Jeho „operačním týmem“ byli kamarádi. Meteorolog, který držel háky a roztahoval ránu. A mechanik, tvrdý chlap od motorů, který držel lampu a zrcátko. V jejich očích byl čirý děs. Leonid viděl, jak se jim třesou ruce.
„Pokud omdlím, píchněte mi tohle,“ ukázal na stříkačku s adrenalinem. Byla to jeho pojistka.
Leonid si opíchal břicho Novokainem. Počkal pár minut. Pak vzal skalpel. Když ostří projelo kůží, v místnosti bylo slyšet jen syčení lampy. Udělal 12 centimetrů dlouhý řez. Krev vyrazila ven. Problém byl v perspektivě. Díval se do zrcadla, všechno bylo obráceně. Jeho mozek musel neustále přepočítávat pohyby.
Po třiceti minutách přišla krize. Leonid začal pociťovat drtivou nevolnost a závrať. Musel přerušit práci. „Bože, ne teď,“ myslel si. Zavřel oči, položil hlavu zpět. Asistenti, bílí jako stěny, čekali. Meteorolog se potil tak, že mu kapky stékaly po čele.
Leonid sebral síly. Otevřel oči. Pokračoval. Musel se dostat přes svalovou stěnu. Když otevřel pobřišnici, spatřil svá vlastní střeva. Hledání apendixu bylo noční můrou. Zrcadlo nestačilo. Leonid si sundal rukavice. Musel to udělat hmatem. Zanořil holé prsty do vlastního břicha, mezi kluzké kličky střev, a hledal ten malý kousek masa, který ho zabíjel.
Konečně ho nahmatal. Apendix. Byl oteklý, tmavý, naplněný hnisem. Těsně před prasknutím. S nesmírným úsilím ho vytáhl ven. „Tady jsi, ty prevíte.“ Odřízl ho.
Když apendix oddělil a pahýl zašil, cítil, jak z něj padá obrovská tíha. Ale ještě nebyl konec. Musel břicho zavřít. Každý steh jehlou byl bojem. Operace trvala hodinu a pětačtyřicet minut.
Asistenti mu pomohli vyčistit ránu. Leonid si vzal prášky na spaní. Teprve tehdy si dovolil omdlít.
Návrat
Pět dní po operaci horečka zmizela. Sedmý den si sám vytáhl stehy. Dva týdny poté, co si rozřízl břicho, už Leonid Rogozov opět pracoval. Svět z něj udělal hrdinu Sovětského svazu, ale on toužil po jediném: vrátit se domů.
Zpráva o činu sovětského lékaře obletěla svět. V roce 1961 dokázal Leonid Rogozov, že největší hranice leží uvnitř nás samotných. Jeho auto-apendektomie se stala legendou.
Rekonvalescence probíhala hladce. Antibiotika zabrala, rána se hojila. Už pět dní po operaci se Leonid cítil „dobře“. Sedmý den si sám vytáhl stehy. Před zrcadlem, s pinzetou a nůžkami. Byla to symbolická tečka.
Do plného pracovního nasazení se vrátil za dva týdny. Stanice Novolazarevskaja běžela dál. Ale atmosféra se změnila. Muži se na svého doktora dívali s posvátnou úctou.
Když se loď Ob o rok později vrátila, Leonid nastoupil na palubu s úlevou. Domů do Leningradu se vrátil jako národní hrdina. Obdržel Řád rudého praporu práce.
Leonid Rogozov se stal uznávaným chirurgem. Na svou antarktickou „epizodu“ vzpomínal nerad. „Byla to práce jako každá jiná. Musel jsem to udělat,“ říkával. Zemřel v roce 2000. Ale fotka, na které se hrabe ve vlastních vnitřnostech, zůstává nesmrtelná.
Jeho případ změnil pravidla pro výběr polárníků. Museli mít vyoperované slepé střevo.
Zdroje
Wikipedia: Leonid Rogozov Leonid Rogozov – Wikipedie
British Medical Journal: Auto-appendectomy in the Antarctic: case report | The BMJ
The South Pole Station (obsahuje foto z operace): That self-appendectomy
