Článek
Seděla jsem v jedné restauraci na okraji Prahy – nic luxusního, ale slušné místo, ideální na schůzku. Přišla jsem dřív. Moje kamarádka měla, jako obvykle, zpoždění. Měla jsem tedy asi dvacet minut času pro sebe. U vedlejšího stolu, prakticky ve stejném boxu, seděl mladý pár, odhadem kolem pětadvaceti let. Přišli minutu po mně. Bylo naprosto jasné, že je to jejich první rande.
Naproti mně (a nalevo ode mě) seděl muž: zavalitý, bledý, se zrzavým plnovousem a držením těla někoho, kdo je buď velmi unavený, nebo trvale znuděný. Naproti němu, vedle mě, seděla mladá žena s výraznýma očima, upraveným make-upem a zdvořilou energií, kterou jsem cítila i ze svého místa.
Ona se usmívala. On jen něco zavrčel. Ona mluvila. On usrkával whisky s colou. Objednala si víno a poprosila, aby jí ho přinesli až s jídlem, ale číšník jí ho přinesl hned. Zasmála se a stejně poděkovala.
A pak… začala konverzace. Nebo spíše její pokus o ni.
Zpočátku to byla lehká konverzace, ten typ, kdy se jeden člověk snaží a druhý jako by si propočítával, jak dlouho je ještě slušné zůstat, než odejde. Začala jsem si dělat poznámky do telefonu. Ne proto, že bych soudila, ale ze zvědavosti. Občas to dělám, když jsem sama na veřejnosti: je to jako skicování, ale se slovy. Zvyk z dlouhých jízd metrem a obědů o samotě.
Přiznala, že je to její první rande přes seznamovací aplikaci. On řekl, že už jich zažil spoustu. Ticho.
Snažila se znovu, zeptala se na jeho práci. Řekl, že je instalatér. Snažila se najít spojitost: „Já jsem kvůli své práci studovala čtyři roky na vysoké. Vždycky jsem obdivovala lidi, kteří se rovnou vrhli do praxe.“ On na to řekl, že má taky titul. Z komunikace. Zamrkala. „Aha! To je skvělé. Překvapivé, ale skvělé.“ Neřekl nic.
Přiznala, že bývá na rande nervózní a moc mluví. Vyzvala ho, aby se klidně zapojil. Řekl jí: „Jsi v pohodě.“
Zeptala se, jestli tu vždycky bydlel. Řekl: „Celý život.“
Pustila se do vyprávění – vyrůstala na hausbótu. Její rodiče studovali velryby. Usmála se a hledala nějakou reakci, spojení. On se zeptal: „A dají se velryby jíst?“ Zarazila se. „Ehm. Ne.“
Zeptala se, jestli je v pořádku. Nabídla, že to přeloží, pokud nemá dobrý večer. On řekl: „Jsi v pohodě.“
Nervózně se zasmála a zkusila to znovu: „Já jsem vlastně studovala fyziku. A k tomu hudbu, abych nezapomněla na klavír. Dala jsem si rok volno, jen abych hrála, a už jsem u toho zůstala.“ Skočil jí do řeči: „A jaký prachy se v tom dělaj?“ Zamrkala. „Prosím?“ Zopakoval otázku. Zdvořile se vyhnula odpovědi: „Je to různé.“ Přikývl. „To jsem si myslel.“
Zeptala se na Netflix. Studoval jídelní lístek.
Zeptala se, jestli mu něco padlo do oka. Řekl: „Ani ne. Možná si dám jen obyčejný burger.“ Omluvila se, prý se měla zeptat, jestli má rád mořské plody. On řekl: „Mám. Jen je to tu předražené.“ Odpověděla: „Aha! Já jsem nečekala, že to budeš platit ty.“ Ušklíbl se: „Takže platíš ty? Super, tak to si možná dám něco jiného.“ Zasmála se a čekala, že se zasměje taky. Nezasmál se. „Aha, ty jsi vtipkoval, že?“ Zíral. „Jaký vtip?“ Tiše se rozhodla, že zůstane u vína. On si stěžoval na pomalou obsluhu.
Zeptala se na zájmy. Řekl: „Sport.“ Rozzářila se. „Aha, a co hraješ?“ Řekl, že hrával na střední. „Mohl jsem být profík, kdybych chtěl.“ Zeptala se: „A co dál?“ Nabídla zábavnou otázku: „Jakou knihu by sis vzal na pustý ostrov?“ Zamračil se. „Nikdy jsem nebyl v poušti. Moc necestuju.“
Zarazila se. Pak řekla: „Víš, vlastně se necítím dobře. Myslím, že to pro dnešek ukončím.“ Pokrčil rameny. „Dobře.“ Vstala. „Půjdu to zaplatit k baru.“ Přikývl. „Dobře.“ Podívala se dolů, zaváhala a pak řekla: „Tak… hezký večer.“ Mávl na ni rukou. „Jo. Tobě taky. Bylo to v klidu. Napíšu ti.“
Odešla.
On zůstal. Objednal si ten burger. Snědl ho celý.
Sledovala jsem to tiché rozpadání jednostranné snahy, nadějného člověka, který se snažil navázat spojení s cihlovou zdí lhostejnosti, a nemohla jsem na to přestat myslet. Ne proto, že by to bylo tragické nebo výbušné, ale kvůli tomu, jak běžné mi to připadalo. Je to, jako by lidé v dnešní době nejenže neuměli randit – oni se neumějí ani zúčastnit. Jako by jim někdo dal do ruky život a oni ho jen tak vláčeli za sebou, aniž by byli zvědaví na člověka, který sedí naproti nim.
Samozřejmě, ne každý je takový. Ale vídám to stále častěji, zvláště u mladých mužů. Zdají se tak bezstarostní, nemotivovaní a bez zájmu o lidi, se kterými jsou, jako by si jen plnili nějakou společenskou kvótu.
Možná je to vyhoření. Možná samota. Nebo možná někteří lidé prostě nejsou stvořeni k randění.
