Článek
Je mi dvacet dva a před pár měsíci jsem dokončil vysokou školu. Zatímco se moji spolužáci stresovali pohovory a leštili si životopisy, rodiče si mě posadili a jasně mi řekli: „Žádné hledání práce nebude. Budeš pracovat pro nás.“
Provozují totiž obrovskou firmu na zpracování odpadu. Mluvím o smlouvách s celými městy, o flotile popelářských vozů, o recyklačních centrech, prostě o všem. Je to jejich životní dílo a chtějí, abych ho jednou převzal. Ale dali mi jasně najevo, že neskočím rovnou do nějaké pohodlné kancelářské role s nóbl titulem. Pokud chci vést firmu, musím ji poznat od základů.
Řekl jsem si, proč ne. Vlastně jsem to respektoval.
A tak jsem začal úplně od píky. Jeden den jsem stál na stupačce popelářského vozu a tahal popelnice v dešti, druhý den jsem byl po lokty v recyklovatelném odpadu u třídící linky. Nikomu jsem neřekl, kdo jsem. Nosil jsem stejnou uniformu, dodržoval stejný harmonogram a choval se jako každý jiný nováček. Chtěl jsem skutečnou zkušenost. Žádné zvláštní zacházení, žádné zkratky.
Zpočátku to bylo fajn. Dokonce i pokořující v dobrém slova smyslu. Začal jsem si vážit lidí, kteří tuto práci dělají každý den, způsobem, jakým bych to z kanceláře nikdy nepochopil. Jsou to tvrďáci. Tvrdě pracují. Ale po nějaké době se atmosféra začala měnit. Dělal jsem čím dál víc té nejhorší, nejšpinavější práce, zatímco ostatní si dávali pauzu. Neustále jsem slyšel: „Narovnej ty kontejnery,“ „Ukliď to po ostatních,“ a další „práce pro nováčka“.
Nestěžoval jsem si. Sklopil jsem hlavu a pracoval. Říkal jsem si, že to je součást nováčkovského křtu.
Ale pak přišel den, který mě zlomil.
Pršelo tak silně, že jsme byli promočení na kost. Navíc nás bylo v práci málo. Předchozí noc jsem skoro nespal, přišel jsem vyčerpaný a během první hodiny ze mě lilo. Oblečení jsem měl promočené, byla mi zima a jel jsem jen na výpary. Přesto jsem se snažil vydržet až do konce směny. Tedy do chvíle, kdy se jeden ze starších kolegů, Roman, rozhodl, že má pro ten den hotovo.
Shodil zbytek svých úkolů na mě a prohodil: „Jsi tu novej, tak to dodělej. Já musím jít dřív.“
A ve mně to bouchlo. Slušně, ale pevně jsem mu řekl, že ne, že jeho práci dělat nebudu. Že už mě nebaví nechat si na sebe nakládat jen proto, že jsem v hierarchii nejníž.
Zíral na mě, jako by mi narostla druhá hlava. Pak se ušklíbl a s jízlivým úsměvem řekl: „Opatrně, chlapče. Vedení by se nemuselo líbit, kdybych si začal stěžovat na tvůj přístup.“
Podíval jsem se mu zpříma do očí a řekl: „Tak pojďme za vedením hned teď.“
Zamrkal. Neřekl už ani slovo. Jen se otočil a odkráčel.
Bylo to poprvé, co jsem se za sebe v práci takhle postavil. Nevytáhl jsem kartu „jsem syn majitele“. To jsem neudělal doteď. Ale začínám si uvědomovat, že být synem šéfa neznamená, že musím přijmout, aby po mně všichni šlapali, jen abych dokázal, že jsem pokorný.
Jsem tu, abych se učil, ne abych byl něčí osobní rohožka.
