Článek
Před několika týdny jsem se jen tak bezcílně toulala po městě a abych si pročistila hlavu, vešla jsem do jednoho místního knihkupectví. Neměla jsem žádný plán – prostě jsem potřebovala klidné místo a ten uklidňující pocit, když člověk jen tak listuje náhodnými stránkami knih.
Zatímco jsem si prohlížela regály, všimla jsem si dospívajícího chlapce, který nejistě přešlapoval u stolku s nápisem „Dárky pro tatínky“. Vypadal naprosto bezradně. V ruce svíral hrnek s nápisem „Nejlepší táta na světě“, jako by to bylo to nejlepší, nebo naopak nejhorší rozhodnutí jeho života.
Usmála jsem se a prohodila směrem k němu něco jako: „Odvážná volba.“ Zasmál se a pak přiznal, že vůbec neví, co dělá. Řekl, že jeho táta narozeniny moc neřeší, ale že spolu po několika těžkých letech začali zase mluvit a on se chtěl pokusit udělat nějaké hezké gesto.
A tak jsme strávili asi dvacet minut procházením po obchodě a povídáním si. Nakonec si vybral krásný kožený deník a pěkné pero. „On si občas píše,“ řekl. „Tohle by mohlo být osobní, ale ne, víte… kýčovité.“
Popřála jsem mu hodně štěstí, on mi poděkoval a já si myslela, že tím to celé skončilo.
Uplynulo pár týdnů. Minulý víkend jsem stála ve frontě na jednom malém farmářském trhu, když mi někdo poklepal na rameno. Byl to on.
Usmál se a řekl: „Vy jste mi pomohla najít ten deník.“
Pak mi vyprávěl, že jeho táta měl slzy v očích, když dárek dostal. A co víc, ukázalo se, že ten deník teď používá k tomu, aby do něj psal krátké dopisy pro svého syna. Začali spolu jednou týdně chodit na procházky, víc si povídají, prostě… snaží se. Je to prý občas trapné a neohrabané, ale skutečné.
„Nikdy by to neudělal, kdybych mu dal ten hrnek,“ řekl a zasmál se.
Šla jsem do toho obchodu pro chvilku klidu a náhodou jsem pomohla cizímu člověku znovu se spojit s jeho tátou.
Život je někdy zvláštní. Ale v tom nejlepším slova smyslu.
