Článek
Píšu to v letadle, někde nad zemí, a za pár hodin přistanu na Bali. Moje terapeutka říká, že zapisování traumatu pomáhá mozku ho zpracovat. Alespoň to na chvíli zažene ten neustálý šum v mé hlavě. A možná, že anonymní zveřejnění zde bude mít větší očistný účinek než jen psaní do deníku, jak mi navrhovala.
Možná jste viděli můj předchozí příspěvek o tom, jak jsem si koupila jednosměrnou letenku na Bali poté, co mě snoubenec tři měsíce před svatbou opustil. Tady je skutečný přepis toho rozhovoru, který mi zlomil srdce.
Byli jsme spolu osm let. Celý můj dospělý život. David byl můj první ve všem. Moje první láska, jediný muž, se kterým jsem kdy spala. Potkali jsme se na vysoké škole, když jsme byli v podstatě ještě děti, a vyrostli jsme spolu.
Ten večer, kdy se to stalo, jsem přišla domů z práce nadšená. Myslela jsem si, že konečně doladíme itinerář naší svatební cesty. Jako překvapení jsem nám už dokonce zarezervovala letenky v první třídě a přečerpala kvůli tomu kreditní kartu.
On seděl na kraji našeho gauče. Lokty opřené o kolena, hlavu skloněnou. „Můžeme si na chvilku sednout a promluvit?“ „Cože?“ Stále jsem nevěřila, že se něco děje. „Přemýšlel jsem, jak to říct.“ Můj mozek to odmítal zpracovat. Seděla jsem tam a myslela si, že chce odložit svatbu nebo možná navrhnout menší obřad. „Miluji tě, Jani. Vždycky tě budu milovat.“ Řekl to, jako by mluvil o mrtvém člověku. „Ruším svatbu.“ „Co?“ Konečně se na mě podíval a já viděla, že se chystá plakat, a to to nějak udělalo ještě horším. Jako by on byl tady ta oběť. „Moc se omlouvám.“ „Děláš si srandu? To musí být vtip, že?“ Ale v jeho očích jsem viděla, že to myslí vážně. Že s tímto rozhodnutím žil bůhvíjak dlouho. „Nechtěl jsem tě zaskočit. Já… sedělo to ve mně. Měsíce. Snažil jsem se přijít na to, jak to říct.“
Měsíce. MĚSÍCE. Zatímco já jsem byla posedlá zasedacím pořádkem, on si plánoval útěk. „Ty si mě nechceš vzít?“ Projel si rukou vlasy. Tou samou rukou, která mi masírovala ramena, když jsem nemohla spát. Tou samou rukou, která držela tu mou na pohřbu mého dědečka. Tou samou rukou, která mi na prst navlékla prsten pod oblohou plnou hvězd. „Moc tě miluju, Jani. To víš.“ Díval se všude, jen ne na mě. Zírala jsem na něj. Na oči, do kterých jsem se dívala tisíc rán a myslela si, že budou to poslední, co uvidím, než jednoho dne umřu, stará, šedivá a stále jeho. „Máš jen strach ze závazku? Můžeme to odložit, posunout to o pár měsíců. Nebo udělat menší obřad. Tvoje matka by to stejně preferovala.“ Neuvědomila jsem si, jak zoufale a pateticky zním. „Není to o svatbě, Jani.“ „Tak o čem? Potkal jsi někoho?“ Jeho zaváhání mi řeklo přesně to, co jsem potřebovala vědět. „Takhle to není. Nepodvedl jsem tě.“ „Ó, gratuluji. Nepodvedl jsi mě. Chceš za to zasranou zlatou hvězdu?“ To sprosté slovo ze mě prostě vypadlo. Nikdy předtím jsem ho neřekla nahlas, ani jednou v životě. „Ale někdo jiný existuje, že? Řekla jsem.“ „Sešli jsme se tak mladí, Jani.“ „No a?“ „Nikdy jsem neměl šanci zjistit, kdo jsem mimo nás.“ „Měl jsi na to osm let.“ „Já vím. A snažil jsem se, aby to fungovalo. Myslel jsem si, že až se vezmeme, až to bude všechno oficiální, ten pocit zmizí. Ale je to čím dál horší.“ „Jaký pocit?“ „Jako bych žil život někoho jiného.“ „Můj život. Myslíš můj život. Myslíš, že jsi uvězněný v životě, který jsem vytvořila já.“ „Myslím, že jsme uvěznění oba. A takhle je to pro nás oba nejlepší.“ „Nejlepší pro mě?“ Vstala jsem a třásla jsem se. „Jak je tohle kurva nejlepší pro mě?“ „Protože si zasloužíš někoho, kdo chce tenhle život stejně jako ty.“ „Ne. Takže to nepřekrucuj, jako bys mi dělal laskavost.“ „Řekni mi o ní. O té, která tě přiměla si tohle všechno uvědomit.“ „Ona mi jen… připomněla, kým jsem byl před námi.“ Po těch slovech se mi zatočila hlava, jako bych měla omdlít nebo zvracet. Před námi. PŘED NÁMI. Jako by posledních osm let našeho života byl nějaký trest odnětí svobody, ze kterého konečně unikl. Podívala jsem se na náš balkon, kde mi slíbil, že budeme pít nedělní kávu dalších padesát let, kde jsme minulý Silvestr sledovali ohňostroj, zabalení v dekách, a on mě objímal a říkal mi: „Příští rok už budeme manželé.“ „Dala jsem ti všechno. Dala jsem tě dohromady, když…“ „Já vím.“ „Neříkej, že víš. Ty nevíš nic.“ Jeho oči byly teď vlhké, ale bylo mi to jedno. Chtěla jsem, aby ho to bolelo. Chtěla jsem, aby cítil alespoň zlomek toho, čím mě nutil procházet. „A teď co? Potkáš někoho nového a najednou se rozhodneš, že jsem moc nudná?“ „To tak není.“ „Tak co to je? Co jsem udělala špatně?“ „Není to o tobě. Nechci tenhle život.“ „Tak proč jsi ho kurva se mnou budoval?“ „Proč jsi mě nechal koupit ty šaty? Plánovat menu? Proč jsi mě nechal odmítnout tu práci v…“ „Myslel jsem, že se to naučím chtít. Chtěl jsem to chtít.“ Něco ve mně prostě explodovalo. Šla jsem do kuchyně a začala brát věci do ruky. Přání k narozeninám, kde psal, že jsem láska jeho života. Hodila jsem jedno přes pokoj a to se pateticky sneslo na zem. Zarámovaná fotka z našeho výletu. My, jak se smějeme jako idioti před vodopádem. Hodila jsem ji a sklo se roztříštilo o podlahu a ten pocit byl DOBRÝ. David se ani nehnul. Jen tam seděl a díval se, jak ničím náš život. „Kurva, já tě milovala!“ křičela jsem. Přikývl. „Já tebe taky. Pořád miluju.“ „To neříkej! Neopovažuj se mi teď říkat tahle slova!“ Stála jsem v troskách našeho vztahu. Tohle jsem nebyla já. Já nerozbíjím věci. Já nekřičím. Já věci napravuji. Ale tohle už napravit nešlo. „Řekni něco!“ „Co chceš, abych řekl?“ „Řekni, že je ti to líto!“ „To je.“ „Řekni, že to napravíš.“ „To nemůžu.“ Úplně jsem se zhroutila. Vrazila jsem do něj, jak nejsilněji jsem mohla, a on zavrávoral proti zdi. Pak jsem ho mlátila, oběma rukama do hrudi, snažila se ho rozbít a najít toho starého Davida někde uvnitř. Toho, který trhal kytky na parkovištích a dělal mi lívance, když jsem byla smutná. Nezastavil mě. Jen absorboval můj vztek. „Ukradl jsi mi všechno. Mládí. Život. Mojí zasranou budoucnost.“ „Já vím.“ „Přestaň říkat, že víš!“ ochraptěl mi hlas. Pak zvedl ruce a chytil mě za zápěstí. Jeho dotek byl tak známý, že mě to zlomilo znovu. Zhroutila jsem se proti němu a on mě objal a na jednu naprosto šílenou minutu jsem předstírala, že je to jen další hádka. Jen další věc, kterou spolu překonáme, jako vždycky. A pak začal plakat i on. Prostě se tam přede mnou rozpadl. Nějak mě to zničilo víc než cokoli jiného. Protože jsem ho pořád milovala. I když jsem ho nenáviděla. „Měl bych jít,“ řekl nakonec. Zmizel v naší ložnici a já slyšela, jak vytahuje kufr, který jsme si spolu koupili na naši cestu. Ten, který si zřejmě už sbalil, zatímco já jsem plánovala naši svatební cestu. Když se vrátil se sbalenou taškou, seděla jsem na podlaze vedle rozbitého skla a zírala do prázdna. „Jani. Prosím, podívej se na mě.“ Odmítla jsem. Dveře cvakly. Seděla jsem tam hodiny vedle trosek našeho rozbitého života, držela polštář a plakala, dokud ve mně nic nezbylo. Nevím, proč vám to všechno říkám. Možná jsem to jen potřebovala napsat, abych to konečně mohla nechat jít. Nebo možná proto, že chci, aby ostatní ženy věděly, že někdy láska nestačí a že to není vaše chyba. Protože i já teď začínám zjišťovat, kdo jsem. A ta žena není vůbec jako ta, která ho tu noc prosila, aby zůstal. Ta nová žena bude mnohem lepší.
