Článek
Ani se nemusíte ptát. Kdo má jaký pokojíček, co dělají rodiče, kam se jede o víkendu, že mamka dopoledne spí, že taťka nemá vůbec žádnou trpělivost, že v tramvaji jezdí celá rodinka načerno… A tato roztomilá dětská sdílnost vede k nádherným třídním etudám.
Řešili jsme klasiku.
Lenka huláká: „Martin smrdí. Smraďochu, smraďochu!!!“
Ach. Nevím, proč se stále ještě laická veřejnost domnívá, že ve škole děti mají nabýt znalosti. Podle RVP (Rámcový vzdělávací program - stěžejní dokument pro školy) u dětí rozvíjíme klíčové kompetence a formujeme hodnoty a postoje. Teda i to je dost nadnesený název pro to, co děláme, ale budiž. Většinu času vlastně řešíme, kde si Fanda nechal mikinu, proč Eliška nemá pastelky, jak je možné, že Oliver přibalil Agátě učebnici a hlavně kdo, kde, s kým a proč se hádá nebo pere. Takže ok, z prvouky nic nebude.
Já: Nesmrdí. Byli jste někdy blízko člověka, který fakt smrdí? To by se vám chtělo zvracet. Nedalo by se učit. Což se naštěstí dá. Nikdo nesmrdíte. (Díkybohu)
Lenka: Já mu říkám, že smrdí, protože on mi řekl, že jsem tlustá.
Martin: Ale to bylo ve hře. Jenom jako. Ona byla jako mamka.
Já: No jo, ale Lenka přece není tlustá ani jako mamka ve hře. A i kdyby byla, tak co?
Róza: Paní učitelko?
Já: Ano?
Róza se hihňá: Moje mamka je tlustá.
Já: No. A máš ji ráda, ne?
Róza: Jo.
Já: Tak vidíte.
A šlo se učit. Teda. Šlo se rozvíjet další klíčové kompetence. Jak jinak.
