Svačiny do školy. Novodobý fetiš dobrosrdečných pečujících matek

Již týden jsem matkou dítěte školou povinného. Což s sebou kromě všech těch příjemných radostí a povinností, jako je kontrola aktovky a obalování učebnic nestandardizovaných rozměrů, automaticky přináší také chystání svačiny. Řekla bych, že jsem, co se svačin týče, zvolila zlatou střední cestu. Objednala jsem dcerce sympatický boxík. Ovšem protože jsem nevybírala barák, auto, mobil nebo chytré hodinky, nevěnovala jsem tomu hodiny a hodiny sjíždění recenzí a studování specifikací, prostě jsem milý box na e-shopu přihodila do košíku k láhvi, kterou jsem již měla vyhlédnutou z dřívějška. Což se tedy v budoucnu může prokázat jako osudová chyba, není box jako box, ale o tom později.

Protože žiju v 21. století, v době kvalitního plastu, a ne domačkaného mikrotenu. Protože alobal prý není zdravý a kousíčky papírového ubrousku zarytě držícím na paštice v chlebu nepřeju ani nejhoršímu nepříteli, natož svému dítěti. Jak říkám, zlatá střední cesta. Do boxíku naláduju ovoce, pečivo, občas něco upečeného, prostě žádné sladké bomby, ale ani zrní. A snažím se, aby to byly suroviny, které mé dítě jí. Protože musím se zraky sklopenými doznat, že mé dítě nejí všechno. Nejí zdaleka všechno. Vy takové děti nemáte, já vím, ale já ano. Ale nebojte, boxíky mají své zaryté odpůrkyně, ke všemu se dostaneme. PS: došlo vám, že zdrobnělinu boxík používám tak často schválně, že?

Má nová role samozřejmě nezůstala v utajení ani před big brothery v mém smartfounu, takže mi hned po pár dnech v úřadu svačinářky vyhodil facebook nabídku na facebookovou skupinu Svačiny do školy. Co vám nám říkat, podlehla jsem a zažádala o členství. Přeci jen mi již pomalu začala docházet inspirace (já vím, to brzo).

A v tu chvíli jsem pochopila význam slova sekta. Protože i z chystání svačin do školy se může stát kult. V prvé řadě to chce opravdu kvalitní boxík. Není jedno, jaký! Musí být dostatečně prostorný, ale zase nezabírat žádné místo. Z netoxického plastu. Musí skvěle těsnit, ale zároveň se velice snadno otevírat. A hlavně, hlavně musí být naplněn stravou schválenou studovaným nutričním poradcem. A Kateřinou Cajthamlovou.

Pokud taková matka nejste a krabičky nevedete nebo vložíte do krabičky mikrotenový sáček (sodoma gomora, Gréta vás vidí) nebo nějaký ten sacharid, nedejmatko zpracovaný, slétnou se na vás ostatní svačinářky jako vosy na bonbón, včely na med, supi na mrtvolu a mouchy na vaši výstavní svačinu zahozenou v koši třídy 4.C . Veskrze je ovšem skupina vedená pozitivně s důrazy na inspirativní charakter vkládaných příspěvků.

Zatímco jsem od kamarádek o rok starších dětí slyšela prakticky jenom nářky a lamentování nad neustálým vymýšlením, čím ten hladový krk ve škole nakrmit, matky ve skupině mi ukázaly problematiku svačinářství ze zcela jiné perspektivy. Chystat svačiny dětem do školy může být zábava, hobby, koníček, posedlost a někdy i závislost. Některé dámy se téměř ukájejí fotkami aranží svačinových boxíků. Ale proč ne. Já jim fandím.

Jako v každé skupině i mezi matkami se najdou cyničky. Ty místo kultu zdravé svačiny v zdravotně nezávadném boxíku za šest kil, vzývají rozmačkaný banán na dně aktovky nebo rozplácnutý rohlík se šunkou v již výše zmiňovaném ubrousku a mikroteňáku. Protože „a taky jsme přežily“ a jak jsme měly krásné dětství.

Takže uvidíme. Uvidíme, uvidíme. Zatím svačinuju týden a tuto mentálně vysoce náročnou aktivitu považuji za poměrně novou, zajímavou a podnětnou, ovšem jen čas prokáže, na kterou stranu se přešoupnu. Zdali budu aranžovat do boxíků lívance, které jsem smažila od čtyř od rána, nebo skončíme u chleba s máslem a tvrdým sýrem a jablkem v igeliťáku někde na dně tašky.

A co je největší gól? Tak jsem se ponořila do psaní článku, že jsem zapomněla na zvířátkové lívance, které právě peču ve waflovači. Takže sebekriticky uznávám, že média mají vliv a svačinářství mě lehce (těžce) poznamenalo.