Článek
Setkala jsem se s názory, že děti není správné do zdravení nutit. Ať zdraví, kdy a koho chtějí. Tak to ne. Rozhodně ne. Já chápu, že dětem dáváme svobodu volby od příchutě zmrzliny (velmi dobře) po druh pohlaví (velmi špatně), ale zdravit či nezdravit, toť rozhodně není, oč tu běží. Zdravení je základním znakem slušného chování a vizitkou člověk. (Jak se praví v Hurvínkově abecedě slušného chování „Pozdrav bývá nezřídka tvoje první vizitka“.) Nicméně, co když vaše dítě zdravit moc nechce?
Příklady táhnou
Ano. Na tuto radu narazíte takřka všude. „Když bude pěkně zdravit maminka, naučí se zdravit i děťátka.“ Jistě. Někdy. Ano. Ale co když ne? Zvlášť když máte stydlivější, zakřiknutější kousky. Mně absolutně nepomohlo, že jsem pozdravy u doktora, ve školce, v parku či v obchodě pronášela tak hlasitě a důrazně, že mě slyšeli i na druhém konci republiky. Mé děti se styděly. Můj příklad dostatečně netáhl.
Proč a jak se zdravíme?
V první řadě je třeba si vše pěkně, hezky, po dobrém vysvětlit. Proč se zdravíme. Jak se zdravíme. Povykládat si o tom, že je to známka slušnosti. Já osobně dětem po všech zdvořilostních a etiketních důvodech říkám dokonce i to, že když budou pěkně zdravit, budou lidem sympatičtější, což se může hodit. Možná to zní trochu prospěchářsky, ale pravda to je.
Koho zdravíme?
To je pro děti občas trochu těžší. Samozřejmě zdravíme, když vcházíme k někomu domů, do školky, do knihovny, do obchodu, k paní doktorce. Ale pak taky zdravíme všechny více či méně známé, které potkáme. Podle mě je to pro dejme tomu tříletou hlavinku docela masakr, takže já děti naučila pravidlo: Když zdraví máma, zdravíš taky. A mají jasno.
A když děti stále nic? Stisknu ruku, připomenu.
Nedělejte tu chybu jako já a nemyslete hned na nejhorší. Že máte rozmazlené fakany, kteří po týdnech tréninku ani neumějí pozdravit. Někdy jsou děti hlavou tak trochu v oblacích. Často se nám stávalo, že nezdravily na ulici. Vzhledem k tomu, že jsem je většinou vedla za ruku, tak jsem jim ty ruce stiskla a ony brzy už hned věděly, že mají pozdravit. Pokud je čas, tak pozdrav připomínám dopředu. Když zvoníme ve školce nebo u známých.
Výchova trochu a la Igor Hnízdo. Dřepy to jistí
Se svými dětmi jsem zažila také období, kdy věděly, že mají pozdravit, jak mají pozdravit a koho mají pozdravit, ale buď nepozdravily vůbec, případně tak potichu, že druhá strana jejich pozdrav vůbec nezaznamenala. Dobře. Mé děti jsou stydlivější. Ale to prostě od určitého věku (tři, čtyři roky) není důvod nezdravit. Dlouho jsem bojovala a po dobrém to nešlo. Takže jsem zavedla středověkou mučicí metodu. Dřepy. Když děti ve vhodnou chvíli nepozdravily, musely udělat pět dřepů. Já vím, já vím. To je týrání. No. Děti zdraví. A jsou ostatním sympatické. Takže to není tak úplně týrání, to je výchova hezky česky.
Samozřejmě netvrdím, že musíte nutit svoje děti dělat dřepy, ale je třeba najít metodu, která děti zdravit naučí. Tedy pokud se zdravením bojujete. Výchově zdar. :)
