Článek
Psal se rok 1962 a právě jsem vstoupila do prvního ročníku základní školy k plnění své povinné školní docházky. Odešla jsem tam z prostředí, na které jsem byla zvyklá a ocitla se náhle jinde, v prostředí jiném, neznámém, s neznámými vrstevníky, mezi novými dětmi, kde vznikaly nové kamarádské vztahy, ale taky projevy nepřátelství a násilí.
Lavici se mnou sdílela spolužačka, kterou jsem jako jedinou znala už z dřívějška, protože jsme chodily do stejné školky a myslím, že jen díky tomu jsem od prvních školních dnů byla celkem v pohodě. Vlastně až do doby, než nás paní učitelka rozsadila a posadila ke mně Eržiku, která byla mým pravým opakem. Oč menší a hubenější byla, o to víc energie, temperamentu a dravosti v sobě měla. Zato učení jí moc nešlo, takže ode mě vyžadovala nápovědu při hodině a opisování domácích úkolů o přestávkách. Zpočátku jsem z této situace nadšená vůbec nebyla, ale postupem času jsem si zvykla.
Jednoho dne se ale stalo něco, co náš dosavadní vztah výrazně změnilo. Eržika byla rychlá, hbitá dračice, takže vždy, když já z budovy školy teprve vycházela, ona už byla bůhvíkde. Jen tentokrát nebylo možné ji dohonit, protože u zábradlí, před hlavním vchodem, stáli čtyři „hrdinové“, kteří všem mladším, nebo aspoň na první pohled slabším dětem, co prošly kolem nich, nenápadně podrazili nohy tak, že upadly na zem, což bylo cílem i vrcholem jejich prapodivné zábavy.
Já jsem tuto jejich hru chvilku sledovala, ale odvahu kolem nich projít jsem neměla, takže jsem přemýšlela, jak to udělat, abych proklouzla bez úhony, když v tom mě něco napadlo. Zavolala jsem na Eržiku, která byla sice už dost daleko, ale ne zas tak moc, aby mě neslyšela. Když se otočila, prstem jsem ukázala na šikanující čtveřici a několika posuňky jí požádala o pomoc. Eržika ihned pochopila a bez váhání popoběhla zpět. Stačilo jen, aby párkrát zadupala a naši hrdinové byli v cuku letu pryč.
Násilí je třeba se postavit vždycky. Mnohdy jen stačí nebýt lhostejný a nebát se ve chvíli, kdy ještě tak o moc nejde. Nachází-li někdo zalíbení v tom, že ubližuje jiným, slabším a všichni mu ustupují, nebo ho dokonce obdivují, ovlivní to negativně i jeho další život. Eržika byla Romka, a přesto stála na naší straně, na straně slabších, kterým pomáhala bránit se proti těm silnějším a my jí na oplatku pomáhali s učením.
Kéž by takováto spolupráce fungovala i dnes ! Určitě by se nám všem společně žilo mnohem líp.
