Článek
Celý svůj život jsem to brala jako samozřejmost. Domnívala jsem se, že písmena, jména, číslovky vnímají všichni stejně. Myslím tím barevně, tak jako já. Stačilo ale, abych se jednou někde, jen tak mimochodem zmínila, v jaké barvě vnímám něčí jméno a v tu chvíli na mě všichni zírali jako na blázna, který se snaží dělat zajímavým. Po této zkušenosti jsem o tom radši už nikde nemluvila.
Až zase jednou, po delší době a úplnou náhodou, jsem na internetu našla článek, ve kterém bylo o mém barevném vidění tolik zajímavého, že jsem ho se zatajeným dechem přečetla hned několikrát. Dozvěděla jsem se, že se o tom ví už řadu let. Je to vrozené souznění smyslů, často dědičné a není to nemoc, ale dar! A říká se tomu synestezie.
Vědci prý dlouho nebrali „synestetiky“ vážně. Mysleli si totiž, že mají jen bujnou fantazii, nebo že se jedná o vzpomínky z dětství, jako například, když ve slabikáři bylo písmeno napsané červeně, že si ho přesně tak pamatují. Dnes už nikdo nepochybuje, že synestézie opravdu existuje. Jednotlivé způsoby smyslového vnímání, které většina lidí přesně odlišuje, mají „synestetici“ zvláštním způsobem propojené. Barevné vnímání číslic nebo písmen je nejčastější. Jsou ale i podivnější spojení. Například, někteří lidé při vyslovení určitého slova nebo poslechu hudby, cítí v ústech konkrétní chuť.
Já mám kromě barevného vidění písmen, číslic, jmen i další spojení. Tak například pondělí vnímám jako cinkající tramvají, úterý jako velký bílý hřeben, středu zase jako velké černé rozevřené nůžky, čtvrtek mám spojený s růžovými výztuhami v límečku košile, pátek s bílými, sobotu vnímám jako zelený náklaďák a neděli spojuji s béžovou srolovanou košilí. A taky stačí, abych jen vyslovila týden a hned vidím dřevěný plot, měsíc - tmavošedý čtverec, rok - světle béžovou koulí, která se tvarem podobá vlašskému ořechu a tak bych mohla pokračovat dál a dál.
