Článek
Před pár dny jsem v rádiu vyslechla velice zajímavý rozhovor s jedním mladým hercem, jehož hlavním tématem byl stav flow. Říkal například, že ve chvíli, kdy se maximálně soustředí na určitou aktivitu a plně se do ní ponoří, přestává vnímat veškeré dění kolem sebe, mozek pracuje na optimální úrovni a on se cítí naplněn energií a radostí z činnosti. Poslouchala jsem ho se zatajeným dechem hlavně proto, že to stejné zažívám už roky.
Od dětství až donedávna jsem si často a ráda malovala. Vyjadřovala jsem tím své pocity, nálady, odreagovala jsem se, zapomněla na běžné problémy a starosti všedního dne. Jako by všechno kolem mě přestalo existovat, zastavil se čas a já jsem se ocitla ve světě, který se mi objevoval pod rukama. Byl to svět, ve kterém žili lidé veselí i smutní, hezcí i oškliví, ale nikdy ne zlí. Svět, ve kterém si lidé pomáhali a měli se rádi. O to horší býval návrat zpět do reality. Zřejmě proto se často stávalo, že jsem se od hotového obrázku nemohla odtrhnout. Malovala jsem třeba celou noc, a přesto jsem únavu nepociťovala. Neustále jsem na obrázku něco opravovala, předělávala, jako by nikdy neměl být dokončen. Když jsem konečně vyprala štětce a uklidila barvy, sedla jsem si ke stolu a dlouze se dívala na to, co jsem právě vytvořila. I když měl k dokonalému obrazu hodně daleko, vždycky jsem v něm měla kousek svého já.
Kvůli vrozené oční vadě se mně poslední dobou natolik zhoršil zrak, že jsem byla nucena s malováním přestat. Naštěstí mám další, stejně krásnou a pro mě důležitou aktivitu, což je psaní článků, které už neposílám k publikaci do novin, ale na internet. Ani tato činnost nesmí být moc lehká a jednoduchá, abych se u ní nenudila, ale ani příliš náročná, abych zase naopak nebyla ve stresu. Hlavní je být hluboce soustředěná, bez rušivých vlivů. Pak se do toho dokážu natolik ponořit, že zapomenu na běžné věci a starosti, přestanu vnímat čas i okolní svět, až jsem jen já a moje psaní.
Mám za sebou i několik situací a zkušeností, kdy jsem si myslela, že se můžu odreagovat, uklidnit, zbavit se stresu tak, že se rovnou nechám „vtáhnout“ do světa, který si malováním, nebo psaním, vytvořím k obrazu svému. Tak to ale nefunguje! V minulosti se mně už párkrát stalo, že jsem i několik hodin seděla u stolu se štětcem, nebo tužkou v ruce, v hlavě se mně honily negativní myšlenky jedna za druhou a já jsem se vůbec nedokázala soustředit na to, abych aspoň něco málo vytvořila. Tak moc jsem si přála zažívat to krásné flow, až jsem nakonec dosáhla pravého opaku. Teď už vím, že flow cíleně podporovat sice můžu, ale není to záměrná technika, je to odměna, která se nedá vynutit.
Každý z nás jsme jiný, proto se jednomu člověku objeví flow třeba při čtení knihy, psaní, malování, nebo hře na klavír, druhému se může objevit taky, ale méně a třetímu třeba vůbec. Tomu poslednímu chybí vnitřní motivace, nedokáže se do ničeho ponořit jen tak pro potěšení, protože potřebuje odměnu nějakou vnější.
