Článek
Nemůžu přestat myslet na to, co mně před pár dny říkala moje vnučka, která žije v jednom západoevropském městě ve kterém se narodila a kde navštěvuje 11. ročník povinné školní docházky. Od samého začátku, kdy začala chodit do zařízení pro nejmeší děti, což je obdoba našich jeslí, měla kolem sebe holčičky a chlapečky pocházející ze všech koutů světa. Od malička doma slyšela, že na etnickém původu, barvy pleti, pohlaví, ani náboženství nezáleží, že jsme si všichni rovni. Důležité je jen to, abychom se k sobě navzájem chovali slušně a neubližovali si. Možná i to ovlivnilo její pozdější výběr kamarádek, z nichž mnohé mají kořeny až v daleké Africe a Asii. .
Stejně jako každý večer, tak i tentokrát jsme s vnučkou měly videohovor a mluvily jsme spolu o všem možném. Nakonec jsem se jí zeptala, co bylo ve škole. Na to jen odpověděla, že se něco stalo a že by jí zajímalo, co si o tom myslím. Celé to prý začala tak, že na začátku vyučovací hodiny jim učitelka půjčila učebnice. Nevím, jestli to tam tak je ve všech školách, ale v těch, do kterých vnučka chodila a chodí, nedostávají žáci učebnice, tak jak jsme zvyklí u nás. Při hodině si dělají poznámky, které si sami doma doplní buď z vlastních učebnic, nebo z internetu. Je to jen na nich, kde potřebné informace získají, hlavně aby udělali dobře testy. Někdy je ale lepší a jednodušší, jak pro učitele, tak i pro žáky, nějakou tu učebnici před sebou mít. Tak to bylo i tentokrát, proto si žáci na začátku hodiny od učitelky učebnici půjčili a na konci ji zase vraceli.
Když šla vnučka učebnici vracet, všimla si, že má za zády někoho, kdo se v rámci genderové diverzity neztotožňuje ani s jednou pohlavní identitou (dále jen "osoba"). V tu chvíli začala „osoba“ na vnučku hystericky ječet, že jde moc pomalu. Vnučka se otočila a slušně ji upozornila, že tam má dost místa na to, aby ji předešla, což ji rozzuřilo ještě víc, takže knížku, kterou držela v ruce, odhodila tak prudce, že letěla přes celou třídu a bylo jen velké štěstí, že cestou nikoho nezranila. Viděli to všichni, i učitelka, která provinilou „osobu“ sice napomenula, ale dívala se při tom někam úplně jinam, aby se jí nedotkla. Když „osoba“ někam odběhla, zeptala se vnučka spolužáků i učitelky, jestli to byla její chyba a udělala něco špatně, ale všichni ji ujistili, že za to rozhodně nemohla. Vidím to stejně, jen jsem vnučce poradila, ať se příště radši otáčí, aby viděla, jestli ji nemá za zády a kdyby jo, tak ať se jí vyhne velkým obloukem, protože nikdy neví, co se jí honí hlavou a jak bude reagovat.
Já osobně uznávám spíše tradiční hodnoty, ty ostatní ale respektuju. Podle toho, co mně vnučka říkala, to nebylo poprvé, kdy u nich ve třídě k něčemu takovému došlo, ale vždycky to odnesl jen ten, kdo se „osobě“ připletl do cesty a od učitelky její spolužáci. Tak si říkám, jestli i v budoucnu, za branami školy, v tom bude pokračovat, protože je dost dobře možné, že po letech falešné ohleduplnosti, mohla nabýt dojmu, že ona nic špatného nedělala, a proto za nic nikdy nemohla!
