Článek
V pondělí ráno jsem si pomocí aplikace Medevio, což je zabezpečená forma komunikace s pacienty, zažádala o vydání eReceptu na léky, které pravidelně užívám. Komunikuji tak i v případě, že se chci objednat na odběry, nebo na preventivní prohlídky i ve všech ostatních lékařských ordinacích, kde tuto aplikaci používají. Jsem s ní velice spokojená, hlavně pro snadné ovládání, takže i ten, kdo není s technologiemi příliš velký kamarád, se v ní rychle zorientuje a dokáže ji bez problémů používat. Pro mě se stala nepostradatelným pomocníkem. Škoda jen, že něco takového nebylo už v době, kdy jsem ještě chodila do práce. Dodnes mám v živé paměti, jaké nervy jsem při objednávání na prevenci dříve měla a jak moc mně to telefonování v práci zdržovalo. Dovolat se do některých ordinací, kde byl vyhrazen pouze jeden objednávací den v měsíci, bylo mnohdy nad lidské síly.
Zpráva, že eRecept byl vystaven a že můžu do jakékoliv lékárny pouze s občanským průkazem, přišla v průběhu dne, tak jako vždycky. V lékárně mě ale čekalo nemilé překvapení! Paní lékárnice mně totiž oznámila, že mám propadlou občanku, takže si musím zavolat do ordinace a požádat, aby mně poslali do mobilu kód, se kterým si pak přijdu pro ty léky. Byla jsem z této nečekané události dost v šoku, ještě nikdy se mně nic podobného nestalo, ale když jsem se z toho vzpamatovala a jakžtakž uklidnila, řekla jsem si, že se v životě stávají mnohem horší věci a problém jsem začala okamžitě řešit. Zkušenosti s kódem v mobilu jsem doposud žádné neměla, proto jsem se rozhodla, že do ordinace nebudu volat, ale zajdu tam osobně.
Hned druhý den ráno jsem si přivstala, abych byla co nejdřív na řadě, ale stejně jsem si v čekárně vyseděla více než hodinu. A když jsem tam tak seděla a čekala, přemýšlela jsem, vzpomínala a nakonec jsem se ptala sama sebe, jak je to dlouho, co jsem naposled takto seděla v čekárně plné lidí a každou chvilku koukala na hodinky, kdy už konečně přijdu na řadu? Hned jsem si odpověděla, že to bude už minimálně 10 let, čili v době, kdy jsem ještě chodila do práce a vyřizovat žádosti elektronicky byl jen sen. Konečně mě sestra zavolala, vešla jsem dovnitř, řekla jí, co se mně stalo a co bych od ní potřebovala. Byla velice ochotná a vstřícná, akorát odmítla poslat kód, protože by kvůli tomu musela zasahovat do systém, takže mně recept raději vytiskla. S papírem v ruce jsem šla rovnou do lékárny, kde byla už jiná lékárnice, než ta ze včerejška. Když mně léky vydala, zeptala jsem se, jestli jim novou občanku musím přijít nahlásit. Paní lékárnice mně vysvětlila, že jen načte čárový kód ze zadní strany průkazu, tím systém eRecept provede ztotožnění a zpřístupní moje základní údaje i seznam všech eReceptů. A ještě k tomu dodala, že to tak jde udělat i s pasem, což mně ale ta včerejší lékárnice neřekla. V tu chvíli jsem byla trošku naštvaná, protože kdybych to věděla už včera, mohla jsem se vrátit s pasem, který mám platný a vyhnout se tak ranímu vysedávání v čekárně, kam před osmou hodinou začali přicházet i pacienti s akutním onemocněním. Vím, mohla jsem si to sama zjistit třeba na internetu, ale zřejmě jsem si myslela, že by mě lékárnice o takovéto možnosti informovala. Ale co, chybami se holt člověk učí celý život!
Ve středu je úřední den, vypravila jsem se tedy na magistrát podat žádost o vydání mého nového občanského průkazu, což elektronicky nejde - tam se musím dostavit osobně. Za přepážkou seděla velice příjemná paní, které jsem se hned za dveřmi úřadovny omluvila za to, že jsem si zapomněla hlídat konec platnosti mého občanského průkazu. Pro mé pochybení měla pochopení. Vyplnila se mnou žádost, kterou jsem jen podepsala a pořídila fotografie a otisků prstů, to všechno elektronicky. Navíc mně sama navrhla, že o nový pas si můžu požádat třeba hned a nemusím čekat až na konec jeho platnosti. Z magistrátu jsem odcházela spokojená i přesto, že chodba byla plná lidí a já jsem tam musela čekat více než hodinu, než jsem přišla na řadu. Tentokrát jsem ale nikam nepospíchala, nedívala jsem se každou minutu na hodinky a „nehypnotizovala“ jsem očima vyvolávací systém, aby se už konečně to moje pořadové číslo rozsvítilo. Naopak, v klidu jsem sledovala cvrkot kolem a vzpomínala na časy, kdy jsem naposled takto vysedávala na všech těch úřadech, institucích a ambulancích, abych nakonec došla k závěru, že od doby, kdy jsem k vyřízení svých žádostí a požadavků začala používat aplikace jako například Můj Čez, Můj Vodafon, Můj T-Mobile, Moje daně, Moje Generali, George, Medevio, portály e-komunikace, TECHEM, ULIMEX, což už nějaký ten rok bude, že od té doby vlastně vůbec nevím, kde a jak se to změnilo, kolik lidí na všechny ty úřady, organizace a instituce ještě chodí, jak to tam teď mají s časem pro veřejnost a taky že s některými svými kamarády, spolužáky, sousedy a známými jsem se naposled setkala právě tam.
Tak přesně tohle jsou paradoxy našeho života!
