Článek
Úvod
Kdykoliv senioři vzpomínají na to, co bylo za jejich mladých let lepší než dnes, bývají často mladší generací automaticky označováni za komunisty, bolševiky, nebo dokonce bývalé spolupracovníky režimu. S tím ale rozhodně nesouhlasím.
Myslím si, že mnohem větší roli hraje něco úplně jiného - lidská přirozenost. Člověk často nejvíc touží po tom, co právě nemá, co je vzácné nebo obtížně dostupné. Jakmile to získá a může to mít kdykoliv, kouzlo se postupně vytratí. A to podle mě s politikou ani s tím, kdo zrovna vládne, příliš nesouvisí.
Na vysvětlenou uvedu tři vlastní zkušenosti.
1. Flow se nedá naplánovat, přichází spontánně
Před několika dny jsem autobusem projížděla místem, kde jsem nebyla dvacet let. Naposledy jsem tam pravidelně jezdila v době, kdy jsem ještě pracovala a docházela na rehabilitace kvůli zdravotním problémům.
Jednou jsem z práce odešla o něco dřív, stihla dřívější autobus a získala pár minut jenom pro sebe. Rozhodla jsem se projít po okolí. Bylo krásné počasí, ticho a klid. Najednou jsem přestala vnímat okolní svět, cítila jsem jen zvláštní příval energie, radosti a vnitřního klidu. Trvalo to sice jen krátce, ale ten pocit ve mně zůstal dlouhá léta.
Protože jsem tehdy měla minimum času sama pro sebe - pracovala jsem a zároveň pečovala o maminku - říkala jsem si, že až jednou budu v důchodu, budu se sem, pro ten stejný pocit, vracet.
Po letech jsem si na to místo vzpomněla a vydala se tam. Slunce svítilo stejně jako kdysi i okolí bylo stejně tiché, ale očekávaný pocit nepřišel. Zkusila jsem to ještě jednou - a opět nic.
Tehdy jsem pochopila, že některé okamžiky mají hodnotu právě proto, že jsou vzácné a neopakovatelné.
2. Kouzlo víkendů
Když jsem ještě pracovala, těšila jsem se na páteční odpoledne téměř celý týden - a to i přesto, že jsem svou práci měla ráda.
Sobota většinou patřila domácím povinnostem: vaření, úklidu, praní nebo žehlení. Pokud jsem všechno stihla, neděle už byla jen odpočinková. Někdy doma s knihou, u televize, později u počítače, jindy na výletě nebo na nějaké kulturní akci.
Volné dny vždycky strašně rychle utekly, ale právě to těšení na ně mělo své jedinečné kouzlo. Nejraději vzpomínám na víkendy z doby, kdy byl můj syn ještě malý.
Jakmile ale vyrostl a já měla více času sama pro sebe, něco se změnilo. A od chvíle, kdy jsem v důchodu, se rozdíl mezi pracovním týdnem a víkendem téměř vytratil. Všechny dny v týdnu jsou „jako přes kopírák“.
Možná právě proto mně dnes připadají tehdejší víkendy krásnější, pestřejší, barevnější, než ty současné.
3. Radost z nedostatkového zboží
Před revolucí bylo běžné stát dlouhé fronty na nedostatkové zboží. Tento problém tehdy znala většina socialistických zemí.
Dodnes si pamatuji, jak jsem čekala několik hodin na vysněné letní boty. Byly tmavě fialové, lakované, na vysoké podrážce - tehdy velmi moderní. Když jsem si je konečně koupila, měla jsem z nich obrovskou radost. Doma jsem si je vystavila na skříňku a několik dní se na ně chodila dívat jako na „svatý obrázek“.
Podobně jsem prožívala i nákup první barevné televize nebo automatické pračky.
Dnes je zboží všude tolik, že často ani nevím, co si vybrat. Jenže právě ta intenzivní radost z pořízení nové věci se téměř vytratila.
Závěr
Na dobu svého mládí můžu dnes už jen vzpomínat. Tyto zážitky nelze vrátit, ani objektivně porovnat se současností, protože byly součástí úplně jiné životní etapy.
Podobné pocity nesdílím jen já, ale i mnoho lidí mé generace, se kterými o tom často mluvím. Nostalgické vzpomínky podle mě nevycházejí pouze z hodnocení tehdejšího režimu, ale především z emocí, životních zkušeností a pocitu, že některé věci měly právě díky své vzácnosti větší hodnotu.
Samozřejmě každý člověk vzpomíná jinak a důvody mohou být velmi rozdílné. Jednoznačné soudy o tom, proč senioři nostalgicky vzpomínají na minulost, považuji za příliš zjednodušující.
