Článek
Bylo to už pěkných pár let, co jsme společně bydleli v jednom domě, dokonce i na stejném patře, a přesto jsme se potkávali jen sporadicky - na chodbě, ve výtahu, nebo na domovních schůzích. On vždy působil dojmem slušného a zdvořilého člověka, stejně jako jeho dvě děti a manželka, od které jsem se časem dozvěla, že pracuje jako policista a do práce dojíždí vlakem.
A jelikož jsem taktéž do práce jezdila vlakem, celkem rychle jsem zjistila, že když prší, tak mokrá dlažba v podchodu nádraží je nebezpěčně kluzká. Z opatrnosti jsem pak chodila po kanalizační mřížce, která se v tu chvíli zdála být bezpečnější.
Toho dne jsem na hlavním nádraží sešla po schodech dolů do podchodu, a protože zrovna lilo jako z konve, nasměrovala jsem se rovnou na postranní kanalizační mřížku, po které jsem dál pokračovala v chůzi až do chvíle, než jsem nečekaně o něco zakopla. Dalších pár metrů jsem jen sprintovala v předklonu a zoufale při tom mávala rukama ve snaze se něčeho chytit, abych vyrovnala balanc a zabránila tak blížící se katastrofě. Ale nezabránila, bohužel. Zatímco jsem bezvládně padala k zemi, začalo mně šrotovat, kam uteču a kde se schovám před těmi všemi, co na mě teď zírají jako na nějakou atrakci a mají z toho ohromnou legraci. Ležela jsem tam se vztyčenou hlavou, předloktími opřena o zem, když jsem vedle sebe zahlédla mužské nohy. Jejich majitel sklonil svou hlavu až k té mé, abychom navázali oční kontakt a dál pokračoval slovy: „Dobrý den, paní sousedko, nepotřebujete něco?“ A s úsměvem od ucha k uchu čekal na mou odpověď. Nabídnutou pomoc jsem s díky odmítla.
Když odešel a byl v patřičné vzdálenosti, sebrala jsem odvahu i zbytek svých sil, abych se zvedla a dál pokračovala v cestě na peron. Až v kupé vlaku jsem se celá prohlédla a začala revidovat všechna svá zranění nejen na těle, ale i na duši. Čas rány dávno zahojil, z trapasu století žádné noční můry nebyly a soused? Tak ten se odstěhoval, bůhvíkam.
