Článek
Mě samotnou ale nejvíc zajímá malířství.
Maluji si doma, jen tak pro radost, už od dětství. Prostřednictvím malování mohu vyjádřit své pocity, nálady, dává mně možnost odreagovat se, zapomenu na všechny problémy a starosti všedního dne. Jako by všechno kolem mě přestalo existovat, zastavil se čas a já se ocitnu ve světě, který se mi objevuje pod rukama. Je to svět, ve kterém žijí lidé veselí i smutní, hezcí i oškliví, ale nikdy ne zlí. Je to svět, ve kterém si lidé pomáhají a mají se rádi. O to horší je návrat zpět, zpět do reality.
Zřejmě proto se mně často stává, že se od hotového obrázku nemohu odtrhnout. Maluji třeba i celou noc, a přesto únavu nepociťuji. Neustále na něm něco opravuji, předělávám, jako by nikdy neměl být dokončen.
Když konečně vyperu štětce a uklidím barvy, sednu ke stolu a dlouze se dívám na to, co jsem vytvořila. Vím, že k dokonalému obrazu má hodně daleko, ale mám v něm vždycky kousek sebe, takže když ho potom daruji někomu, koho mám ráda, daruji s ním i kousek svého já.
V době, kdy jsem byla v nemocnici, jsem se často dívala z okna ven - na slunce, které bylo všude - na obloze, na střechách, na stromech, na zemi. A bylo jsem tím tenkrát fascinovaná. Fascinovaná krásou, kterou jsem do té doby nevnímala a kterou toužím namalovat. Snad se mně to jednou povede!
