Krize bydlení ve Španělsku: Kdo je Maricarmen a jak pokračují protesty

Krize bydlení není vyloženě jen španělské téma. Jistě si vzpomenete na nepříznivé situace na domácí půdě i ostatních zemích Evropy. Dostupnost kvalitního bydlení za rozumné ceny je předmětem diskuse, která snad probíhá kolem stolu každé domácnosti. Proč se ale Španělé scházejí v ulicích a skandují právě teď? Co se stalo na trhu jižanské země, že místní už nedokáží zůstat v klidu?

Valencie, ležící na východním pobřeží Iberského poloostrova je třetím největším městem Španělska. Příhodné geografické umístění s teplým podnebím a bohatou gastronomií dělá z města oblíbenou turistickou destinaci, která je stále více vyhledávaná. Místní bary a restaurace jsou plné nejen návštěvníků, ale i místních. Jeden by tedy sotva poznal, že se tímto živým městem šíří krize bydlení.

Během covidu a těsně po něm byl trh s nemovitostmi dost pomalý. Byty zely prázdnotou i za velice příznivých cen. Právě s ukončením covidových omezení začal turismus postupně vzkvétat a s ním i krátkodobé pronájmy přes giganty, jako je Airbnb nebo Booking. Mimo turismus byla navíc Valencie během postcovidových let oceněna titulem nejlepší destinace pro digitální nomády a se spuštěním ročního víza právě pro zmíněné pracovní cestovatele se město začalo plnit cizinci.

Krátkodobé pronájmy, společně s renovací starých a přízemních bytů, začaly postupně tlačit ceny vzhůru. Za posledních pět let ceny nemovitostí v podstatě vyskočily tak, že místní zaměstnanci si najednou nedokážou dovolit byt ve městě, ba ani v příměstských oblastech. Některé rodiny mají kliku a s již existující hypotékou si nemusí dělat starosti. Ti, co si ale doteď nedokázali nemovitost koupit, si ji už nejspíš za průměrný plat nepořídí, a to samé platí o nových nájemních smlouvách. Pokud se tedy někdo rozhodne, nebo je nucen se z pronájmu vystěhovat, bude si muset značně připlatit, aby se ve městě vůbec udržel.

Podobná situace se odehrává i v dalších městech. Teprve však při nuceném vystěhování starší ženy, která ve svých 87 letech a na vozíku musela opustit byt ve čtvrti Retiro v Madridu, kde žila celých 71 let svého života, se situace pro mnohé stala neunesitelnou a společně s ostatními vyšli do ulic.

Právě tato žena, stojící za jménem nového dekretu, se stala symbolem španělské krize bydlení. Kdo je tedy Maricarmen a jak její situace vůbec dopadla?

Maricarmen, stařenka na vozíku blížící se devadesátce, žije v tom samém bytě, kde bydleli i její rodiče. Převedením smlouvy po jejich smrti tak zůstala v nájmu dohromady přes 70 let. V roce 2018 její byt odkoupila firma, která ihned zvýšila ženě nájem na trojnásobek, což si důchodkyně při své penzi nemohla dovolit. Začal tedy soudní spor, který žena nakonec prohrála a byla nucena se vystěhovat z bytu, který byl jejím domovem sedm dekád.

Právě tento akt se stal pro mnohé poslední kapkou jejich dlouhodobé frustrace. V den vystěhování se před budovou Maricarmen sešlo na 500 podporovatelů, kteří se postavili policii na odpor. Žena byla i tak vyvedena ven a odvezena do nemocnice. Ve jménu drobné ženy se po celé zemi uchytil slogan: „Maricarmen, ni una más“, v překladu „Už žádná další Maricarmen“.

Lidé požadují regulaci trhu s nemovitostmi a ochranu proti násilnému vystěhování, se speciálními opatřeními pro lidi v nepříznivé situaci. Vláda však několik dní po incidentu žádané změny zamítla a místo toho vydala nařízení jiná. A tak demonstrace pokračují, lidé kempují ve stanech před státními budovami a dožadují se dalších změn. Jako každý chtějí dostupné bydlení za ceny, které nespolknou celou výplatu.

Maricarmen se nakonec do svého bytu vrátila. Nové podmínky jí zajistí výši nájmu téměř stejnou, jako měla doposud, na dalších 8 let. Jde však zatím o ojedinělý případ.

Vláda přece jen přišla se změnami, které alespoň zatím uleví některým nájemníkům. Například jde o prodloužení stávajících smluv o další dva roky, ochranu před vystěhováním pro zranitelné skupiny až do roku 2030 nebo daňové úlevy pro nájemníky v určitých příjmových kategoriích. Obecně jsou změny pozitivní, ale neřeší náhlý vzrůst cen nemovitostí, které jsou již teď mimo dostupnost průměrných platů.

Na druhé straně konfliktu stojí nikoliv vláda, ale samotní majitelé nemovitostí. Právě oni jsou často stavěni do pozice darebáků a padouchů, kteří si mastí kapsy, zatímco jejich nájemníci škudlí každé euro. To však nemusí být vždy pravdivé. Španělské právo totiž chrání majitele bytů a domů velice málo. A tak se často dozvíte, jak se musí popasovat s problémy okupas nebo inokupas, zatímco vláda jen tiše mlčí.

Z názvem okupas se kdekomu jistě vybaví podivný jižanský zákon o právu na pobývání v neobydlených nemovitostech. V praxi to v podstatě znamená, že pokud vlastníte byt, kde nemáte stálé bydliště, může se v něm teoreticky a vlastně i dost prakticky někdo usadit. Musí se však dovnitř dostat nelegální cestou, což dává majitelům celých 48 hodin na to, aby reagovali a zavolali policii. Po této lhůtě mohou okupas neboli squatteři v nemovitosti zůstat.

Těžší situace je ale s inokupas. Tímto novým označením se nazývají nájemníci, kteří do bytu vstoupili legálně, většinou přes smlouvu, ale nájemné neplatí nebo během bydlení platit přestali. Momentálně se po jednom roce smlouvy v takovém případě stává téměř nemožné neplatiče vystěhovat, nebo to trvá několik let skrz soudní tahanice – a ty nejsou levné.

Spousta majitelů, aby se vyhnula podobným situacím, které jsou více než běžné, se právě uchýlí k pronájmům krátkodobým, turistickým.

Rubén Zaballo, podnikatel, ve svých 39 letech vlastní 150 bytů. Při rozhovoru v pořadu La Mesa tvrdí, že platí okolo 100 000 eur měsíčně na hypotékách a k tomu má 60 zaměstnanců. Podle něj je právě rezidenční pronajímání v současných podmínkách riskantní záležitost, kterou si při tolika výdajích prostě nemůže dovolit. Sám se tedy více uchyluje ke krátkodobému pronájmu turistům, i když s tím není příliš spokojený. Jen prostě minimalizuje riziko, jak sám tvrdí.

Španělské zákony chrání majitele nemovitostí jen málo. Vlastně na ně nepřímo házejí odpovědnost za sociální bydlení, které díky legálnímu okupování nemusí stát řešit. Lidé v nesnázích se tedy mohou jednoduše zabouchnout za dveřmi a nic neplatit, a jsou legálně chráněni, zatímco majitelé se musí postarat i o to, aby jim tekla voda – a to vše z vlastní kapsy. K okupování se však uchylují i ti, kteří v nesnázích vůbec nejsou a jen zneužívají systém. S hypotékou na krku se tedy skoro není co divit, že se mnozí majitelé raději věnují turistickému provozu než soukromému pronájmu.

Mezitím lidé dále skandují v ulicích a netrpělivě vyčkávají, zda se vláda rozhodne regulovat trh nemovitostí, či ne. Zatím to tak však nevypadá.