Článek
Dnes odpoledne jsem se šla posadit do Montmartre. Objednala jsem si dvanáctku a utopence.
Tedy neobjednala jsem si žádnou společnost nějaké dvanáctileté slečny a ani jsem netoužila potom, aby mi přinesli utopeného člověka z nedaleké Vltavy. Prostě jsem chtěla pěkně chlazenou plzničku a k ní něco malého k zakousnutí a každý Čech ví, že utopenec je buřt naložený v láku s cibulí, což k pivču výborně sedí.
Pivo bylo opravdu dobře chlazené, a tak jsem se po prvním doušku zasnila a představovávala jsem si, jak asi vypadala, když mezi její stálé hosty patřili Jaroslav Hašek, František Langer, Eduard Bass, Franz Kafka, Franz Werfel, Max Brod, Johannes Urzidil a Gustav Meyrink. A ani jsem nepostřehla, že si ke mně přisedl obtloustlý človíček se sympatickou tváří. Měl takový zvláštní výraz, i když se nedalo říct, že se směje, vyzařovalo z jeho obličeje něco, co slibovalo, že se budu dobře bavit.
„Promiňte, že Vás ruším, ale jsem člověk společenský a nejsem rád sám.“
Usmála jsem se na něho, protože mi tou větou připomněl Haškovu povídku, v níž Hašek popisoval, jak si ověřoval, že člověk je tvor společenský.
„Víte pane, ale dnes je někdy nebezpečné být společenský, protože nevíte, na koho narazíte“.
„No ono chovat se podle toho, že člověk je tvor společenský, bylo riskantní i v minulosti. Psal jsem o tom v jedné své humoresce.“
Podívala jsem se na človíčka vedle sebe pozorněji. Byl podobný Jaroslavu Haškovi, jak vypadal v době pobytu v Lipnici. Rozhodla jsem se přistoupit na hru, že vedle mě sedí Jaroslav Hašek a požádala jsem ho, jestli s ním mohu udělat rozhovor, který bych publikovala na internetu.
„No, když mi vysvětlíte, co je to za noviny nebo časopis, tak proč ne.“
„Víte pane Hašku, dnes vedle tištěných publikací, existují publikace elektronické. Podívejte tady ta krabička vedle mě je tzv. chytrý telefon. Ten dnes slouží nejen k tomu, že můžete zavolat někomu, kdo je od vás vzdálený tisíce kilometrů a slyšíte ho, jako by seděl vedle vás. Jen musí mít podobnou krabičku a vy musíte znát jeho číslo telefonu. Umí, ale ještě víc. Umí přehrávat zvuky jako gramofon, a dokonce je možné v něm uložit text a pak ho číst a posílat jiným lidem.“
„Přiznám se, že je to pro mne hodně nové, ale dobře, když myslíte, že mé názory budou někoho zajímat, tak se ptejte.“
„No nejprve bych chtěla zeptat na hlavní postavu díla, které vás proslavilo na celém světě, na Josefa Švejka. Je dost lidí, kteří vás a Švejka ztotožňují. Dá se říct, že Josef Švejk je literární podoba Jaroslava Haška?
„Jak se to vezme. Vždycky jsem zpracovával to, co jsem zažil, procítil, slyšel nebo četl. Nelze však ztotožnit literární postavu s autorem a to i v případě, že dílo má rysy autobiografie a Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války nejsou autobiografický román. Je to spíše v podobě humoristické zpracovaný můj pohled na válku a na postavení obyčejného člověka ve válce.“
„Ano, tak jsem vnímala Švejka i já a podle mě právě proto oslovil váš román nejen české čtenáře, ale čtenáře na celém světě. A co si myslíte o spravedlivé válce?“
„Každou válku lze ospravedlnit a za to jsou placeni politici. Každá válka vyvolává v lidech ty nejhorší vlastnosti. A stejně jako jsou v každém národě chytří i hloupí, tak jsou v každém národě zbabělci a psychopati. A právě psychopati mají ve válce pocit beztrestnosti, protože násilí se stává všeobecné. A vůbec nezáleží na tom, na které straně fronty stojíte.“
„Pane Hašku, ale i vy jste se aktivně zapojil do války. Nemluvím o vašem působení v rakousko-uherské armádě, ale o vašem působení v Rudé armádě.“
„Máte pravdu, ale přece víte, že jako anarchista jsem působil na Kladně. Měl jsem k dělníkům blízko, a tak mě oslovily bolševické ideje. Chtěl jsem věřit, že je možné vybudovat společnost, která bude uspořádána tak, že v ní bude místo pro lidskost a důstojný život obyčejných lidí. Ale přesvědčil jsem se, že i nejlepší úmysly mohou vést do pekla. Svou deziluzi jsem vyjádřil až po návratu do Česka v humoresce Velitelem města Bugulmy.“
„Takže jste proti každé válce? Ale jak proti válce bojovat? Válkou?“
„Ne válkou, ne přednáškami, ne demonstracemi. Lze proti ní bojovat jen humorem. Je to stejné jako bojovat s blbostí a je to stejně úmorné a nekonečné právě jako boj s blbostí. Takže pijme na blbost, protože ta je věčná a nekonečná a nikdy ji nepropijeme.“
„Paní dáte si ještě jedno?“ zeptal se mě číšník.
„Samozřejmě. Nechci kulhat. A tenhle svět nemá rád střízlivé. A kde je ten milý pán, který si ke mně přisedl?“
Číšník se na mě podíval trochu zděšeně. „Paní sedíte tu celou dobu sama. Nikdo si k vám nepřisedl.“
No to jsem dopadla! Jenže copak rozumný člověk může být dnes střízlivý?
Žízeň je hrozná věc a někdy mívá trvalé následky.
