Článek
Všechno se to potkalo na konci srpna v Kostelní Lhotě, kde vznikla Filmová ulička věnovaná spisovateli a scenáristovi Otu Hofmanovi, který je s obcí spojený a je jejím čestným občanem.
Nešlo ale o klasickou výstavu, na kterou se člověk přijde podívat, přečte si popisky a zase odejde. Filmová ulička byla připravená tak, aby si návštěvníci mohli některé věci sami vyzkoušet.
A právě v tom byla její hlavní myšlenka.
Pan Tau, kterého známe z obrazovky
Ota Hofman je pro mnoho lidí spojený především s postavou Pana Tau. Jeho příběhy znaly celé generace dětí a filmová postava s černým kloboukem a deštníkem se stala jednou z nejvýraznějších postav československé televizní tvorby.
Ve Filmové uličce se ale návštěvníci mohli podívat také na fotografie, které běžně v muzeu nebo na internetu neuvidí.
Rodina Oty Hofmana zapůjčila fotografie ze svého archivu. Byly mezi nimi snímky z natáčení Pana Tau, ale také fotografie z jeho soukromého života.
Na vernisáž přijel také jeho syn Otto Hofman mladší a mezi hosty byla i rodina Linkových.
Pro místní obec to nebyla jen připomínka známého autora. Byl to člověk, který měl ke Kostelní Lhotě skutečný vztah.
Výstava, na které se nemělo jen dívat
Celkem bylo připraveno jedenáct stanovišť.
Na jednom si návštěvníci mohli vyzkoušet klobouk a deštník pana Tau a projít se po připraveném trámu. Jinde čekaly filmové triky a optické klamy.
Další stanoviště ukazovalo, jak důležitý je ve filmu zvuk. Člověk si při sledování filmu často ani neuvědomí, kolik zvuků kolem postav ve skutečnosti vzniká až při výrobě filmu.
A nechyběla ani animace a stop motion.
Právě u animace si člověk může velmi rychle uvědomit, jak film vlastně vzniká. Postava se ve skutečnosti nehýbe. Pohyb vznikne až tím, že ji nepatrně posuneme, pořídíme snímek, znovu posuneme, znovu vyfotíme – a když potom jednotlivé obrázky pustíme za sebou, náš mozek v nich uvidí pohyb.
Je to vlastně jednoduchý princip. Jenže když si ho člověk sám vyzkouší, začne se na film dívat trochu jinak.
Film není jen obraz
Možná právě to bylo na Filmové uličce nejzajímavější.
Film totiž není jen to, co vidíme na obrazovce.
Je v něm obraz, pohyb, zvuk, rekvizity, světlo, filmové triky, práce s prostorem a především příběh. Za několika minutami výsledného filmu může být spousta práce, kterou divák vůbec nevidí.
A když si některou z těch věcí člověk sám vyzkouší, najednou začne vnímat film pozorněji.
To platí nejen pro děti.
Ota Hofman nebyl jen pan Tau
Součástí Filmové uličky byly také knihy Oty Hofmana a připomenutí jeho literární tvorby.
To je možná důležité právě dnes, kdy si člověk při jeho jménu často vybaví především televizní obrazovku a pana Tau.
Ota Hofman ale nebyl jen autorem jednoho známého seriálu. Psal scénáře, knihy a podílel se na celé řadě filmových a televizních projektů.
Literatura, film a dětský svět se u něj přirozeně prolínaly.
Z vesnice může vzniknout místo, které má co vyprávět
Filmová ulička vznikla také v souvislosti s oslavami po ocenění Kostelní Lhoty v soutěži Evropská vesnice obnovy.
A možná právě tady je ještě jeden zajímavý rozměr celé akce.
Když se řekne filmová výstava, člověk si často představí velké město, muzeum nebo filmový festival. Tady se ale filmová historie odehrávala přímo v malé obci.
Mezi místními domy, v ulici a v prostoru Ateliéru Jetelíčkov.
Nebylo potřeba velké muzeum. Stačilo vzpomenout příběh člověka, který měl k místu vztah, a přidat k němu trochu hravosti.
A najednou se z výstavy stalo místo, kde si děti i dospělí mohli nejen něco přečíst, ale také si sami vyzkoušet, jak některé filmové principy fungují.
Možná právě tak se dá filmová historie předávat nejpřirozeněji.
Nejen vyprávěním o tom, co bylo.
Ale vlastní zkušeností.
