Článek
V tu chvíli je cílem hlavně to, aby se všichni vrátili domů v pořádku. Lidé i auta.
Naše parta už několik let jezdí na dovolené veterány. Ne proto, že by to bylo pohodlné. Spíš naopak. Právě pomalé cestování starými auty z každé cesty udělá něco, na co člověk dlouho vzpomíná.
S Moskviči jsme projeli místa, kam by se mnoho lidí s podobným autem vůbec neodvážilo. Jenže tentokrát byla atmosféra jiná už od začátku.
V garáži byla cítit nervozita.
Čtrnáct dní před odjezdem jsme řešili porouchaný motor. Každý zvuk auta jsme poslouchali víc než obvykle a debaty o trase se najednou netočily jen kolem hor nebo jídla, ale i kolem bezpečnosti.
Celé to přitom začalo docela obyčejně.
Martin má na Ukrajině kořeny a jednou při řeči padl nápad, že bychom se tam mohli podívat společně. Slovo dalo slovo a naše moskvičářská parta začala plánovat další cestu.
Nakonec vyrážejí tři posádky.
V jednom autě jedu já s Pepínem.
Druhou posádku tvoří Martin, Zdenka a Jana.
Ve třetím voze jede Dušan, Markétka a také nejstarší člen celé výpravy – babička.
Před odjezdem jsme ale zjistili, že tentokrát nestačí jen zabalit náhradní díly a vyrazit.
Řešili jsme mezinárodní řidičáky, pojištění, registraci v systému DROZD i ubytování s bezpečným parkováním pro veterány. Večer před odjezdem jsme si ještě do mobilů stahovali offline mapy Zakarpatské a Ivano-Frankivské oblasti.
A pak přišly i otázky, které by nás při jiné cestě vůbec nenapadly.
Vzít si dalekohled?
Nevadí v zemi, která je ve válce?
Můžeme mít oblečení připomínající vojenský styl, který člověk běžně nosí doma?
Jsou to drobnosti. Ale právě podobné drobnosti člověku připomenou, že nejede na obyčejnou dovolenou.
Přesto jsme se rozhodli vyrazit.
Možná právě proto, že cestování pro nás nikdy nebylo jen o cíli, ale hlavně o lidech, společných zážitcích a příbězích, které by jinak nevznikly.
A starý Moskvič je pro takovou cestu někdy překvapivě dobrý učitel trpělivosti.
