Článek
Příroda jako bezplatný kompars pro naše endorfiny
Vítejte ve světě, kde se ochrana přírody smrskla na papírová brčka a lajky pod dojemnými videi. Chceme zážitky. Chceme rychlost, adrenalin a dokonale střižený komfort uprostřed divočiny.
Tak tam prostě nasadíme bagry. Postavíme nerezová koryta v lesích, natáhneme ocelová lana nad klidné hladiny rybníků a sjezdovky oplotíme neviditelnými sítěmi, aby nám žádná zvěř nekazila ideální carvingový oblouk.
A když pak skuteční původní obyvatelé lesa zmateně kolabují v betonových žlabech nebo v panice kličkují mezi lyžaři? Žádný strach, příroda se přizpůsobí. A když ne, máme z toho aspoň skvělý virální materiál na sociální sítě. Spláchneme to jedním plačícím emotikonem a swajpneme dál.
Kam se poděl obyčejný selský rozum a kde končí ekologické tlachání a začíná čistokrevné lidské svinstvo?
Čtěte dál, dokud je ještě na co se koukat.
Kolouch uvězněný v nerezovém korytě nejdelší bobové dráhy v zemi v Kutné Hoře, zmateně a na pokraji sil hledá únik z pasti, kterou pro pobavení a přísun víkendového adrenalinu vybudovala koruna tvorstva. Lajky, emotikony, možná i pár spravedlivě rozhořčených komentářů od klávesnice o tom, jak je to strašné. A pak? Rychlé swajpnutí prstem na recept na domácí bábovku.
Algoritmus lidského svědomí byl úspěšně nasycen momentálním dojetím a realita může nerušeně zůstat tam, kde byla.
Tento mikropříběh je dokonalou metaforou naší schizofrenní doby. Žijeme v éře, kdy se o ochraně přírody, udržitelnosti a podpoře biodiverzity mluví i na záchodcích mezinárodních korporací. Firmy se pak předhánějí v ekologických certifikátech, úředníci s pocitem dobře vykonané práce škrtají v tabulkách a uvědomělí politici se fotí u nově vysázených proutků, kterým hrdě říkají les. Jenže pod touto nablýskanou fasádou plnou „hodně keců“ se skrývá podstata, kterou lze popsat bez obalu: lidská sebestřednost, bezohlednost a do nebe volající technická slepota.
Ekologie jako skvělý marketingový produkt
Moderní městský člověk si přivykl, že příroda je tu od toho, aby mu dělala atraktivní, instagramově vděčnou kulisu. Chceme ji zažívat, chceme v ní sportovat, chceme z ní drancovat endorfiny, ale proboha hlavně nehodláme respektovat její pravidla. Stavíme megalomanské rozhledny na každém druhém krtinci, budujeme sítě singltreků v chráněných oblastech a prořezáváme lesy masivními konstrukcemi horských drah. K tomu stavíme cyklistické stezky tam, kam si žádný cyklista se zdravým rozumem netroufne. Obyčejná procházka mezi stromy už totiž dnešnímu přeživšímu z kanclů nestačí: bez digitálního měření tepové frekvence a pořádného sešupu v nerezovém korytě by ta příroda vlastně ani neměla smysl.
Když se schvaluje nový zábavní nebo sportovní areál, developerské projekty přímo přetékají dojemnými frázemi o „citlivém zasazení do krajiny“ a „symbiotickém dopadu na ekosystém“. Všechno je papírově čisté, kulatými razítky posvěcené a zrevidované. Jakmile však utichne stavební ruch a na pokladnách se rozsvítí terminály na platební karty, maska padá. Beton, ocel, sítě a ploty neúprosně rozsekají krajinu na izolované rezervace a spolehlivě přetnou migrační trasy, které zvířata v té své zaostalosti používala po staletí.
Krutý paradox moderní doby: Člověk ohradí kus lesa plotem, aby v něm mohl bezpečně klouzat na vozíku, a když do jeho umělého světa zabloudí skutečný, původní obyvatel onoho lesa, koukáme na něj jako na drzého vetřelce nebo v lepším případě jako na bezplatný materiál pro virální senzaci. Což přesně odpovídá i komentářům provozovatelů. Oni se diví, že se u jejich dráhy vůbec nějaké zvíře objevilo. Představte si to: člověk by je měl politovat. Takové opovážlivost.
Globální aréna naší marnivosti
Případ z Kutné Hory samozřejmě není žádným ojedinělým úkazem, ale organickou součástí celosvětového trendu lidské tvořivosti. Když se podíváme za hranice naší kotliny, zjistíme, že internet je hotovou pokladnicí autentických videí, kde se divoká zvěř stává nedobrovolným komparsem v dramatech způsobených naší infrastrukturou pro volný čas:
- Záchrana v olympijském korytě: V alpských oblastech, například v rakouském Innsbrucku, pravidelně dochází k tomu, že na opuštěné nebo mimosezónní dráhy pro boby a skeleton sejde vysoká zvěř. Šokující videa zachycují dospělé jeleny běžící unaveně celé kilometry ledovým korytem. Vysoké, hladké stěny jim nedovolí vyskočit a zvířata v naprostém vyčerpání kolabují podél trati, dokud je s velkou slávou nemusí vyprostit těžká technika a sbor dobrovolných hasičů.
- Šelmy v kleštích horských středisek: V rumunském resortu Predeal nebo ve slovenských Tatrách virální záběry opakovaně ukázaly medvědy kličkující mezi vyděšenými lyžaři přímo na sjezdovkách. Tato zvířata do areálů často naláká lákavý zápach nedojedených langošů a hranolků z bufáče. Architektura střediska, ze všech stran obehnaná ochrannými sítěmi, ploty a turnikety stanic lanovek, je však bleskově uzavře v prostoru, ze kterého v panice nedokážou najít cestu zpět do bezpečí lesa.
- Krvavé nebe nad wake parky: Na umělých nádržích a rekreačních rybnících se dnes masivně staví populární wakeboardové vleky. Pro labutě, kachny a další vodní ptactvo, které je zvyklé na klidnou hladinu, jsou ocelová lana napnutá nad vodou ve vzduchu absolutně neviditelná. Výsledkem jsou fatální nárazy nebo drastické amputace křídel, které ideálně dokreslují pohodovou atmosféru letního odpoledne přímo před očima rekreantů s drinkem v ruce.
Anatomie pasti: Proč zvířata nemají šanci?
Když tato videa očistíme od emocí a zanalyzujeme je čistě technicky, musíme před inženýry smeknout; ty stavby fungují jako dokonale navržené pasti. Viníkem totiž není zvířecí hloupost, ale mechanická dokonalost lidských projektů:
- Efekt trychtýře a dokonalé kluziště: Zvíře přirozeně sestupuje ze svahu. Konstrukce dráhy ho elegantně navede dovnitř, ale její profil je navržen tak, aby odstředivá síla nevymrštila jedoucího bobistu. Stěny jsou proto kolmé, zkosené a absolutně hladké. Pro kopytníky je biologicky nemožné získat na nerezové oceli nebo leštěném betonu jakoukoli oporu k odrazu. Zvíře je tak odsouzeno k nekonečnému běhu v korytě, dokud mu prostě neselže srdce.
- Neviditelná ochrana: Ochranné sítě, které lemují atrakce, mají často uklidňující zelenou nebo černou barvu, aby „nerušily ráz krajiny“. Pro lidské oko estetické plus, za které architekt dostane cenu, pro zvěř v panice dokonale neviditelná stěna. Zvířata do nich narážejí v plné rychlosti, což spolehlivě vede ke zlomení vazů nebo k udušení po beznadějném zamotání do sítě.
Selektivní slepota a naše falešná morálka
Naše pokrytectví je nejvíc fascinující v tom, jak neuvěřitelně selektivně vnímáme utrpení kolem nás. Pláčeme nad srnkou na dráze, protože její strach vidíme v přímém přenosu na displeji telefonu. Zároveň nám ale vůbec nevadí tisíce kilometrů designově čistých, nádherně průhledných protihlukových stěn podél dálnic a cyklostezek, které tak rádi stavíme „bez šití“, tedy v čistém architektonickém stylu, bez jakýchkoli otravných vizuálních výstrah a polepů pro ptactvo. To, že pro něj představují neviditelná masová jatka, nikoho netrápí, hlavně že máme čistý výhled. Nevadí nám ani kilometry nepropustných plotů kolem satelitních městeček, která ukrajují z volné krajiny a mění divokou zvěř v bezdomovce na vlastním historickém území.
Z ochrany přírody jsme udělali byrokracii, dotační titul a fetiš. Řešíme emise na papíře, nakupujeme morální odpustky v podobě recyklovaných kelímků a papírových brček, ještě si připlatíme za odpustky, ale v praxi nejsme ochotni slevit ze svého pohodlí a touhy po neustálé, instantní zábavě ani o jediný milimetr. Pokud se nám zachce adrenalinové jízdy, prostě si ji uprostřed lesa postavíme a ta příroda se holt musí přizpůsobit. A když se nepřizpůsobí, tak zaplatí daň nejvyšší.
Dokud se naše ochrana přírody bude omezovat na dojemné statusy na sociálních sítích a greenwashingové kampaně nadnárodních řetězců, nezmění se vůbec nic. Skutečná ohleduplnost totiž nezačíná podpisem online petice během pauzy na kávu, ale tím, že si jako lidstvo dokážeme sebekriticky říct: „Tady už ten lunapark stavět nebudeme, protože tohle území nám nepatří.“
Dokud nezačneme rekreační stavby projektovat s opravdovým respektem k biologickým potřebám krajiny: s funkčními biokoridory, únikovými zónami v korytech drah a viditelnými bariérami, budou tato videa jen smutným, ale zaslouženým zrcadlem naší vlastní morální chudoby.
Člověk sice dokáže postavit nejdelší dráhu na světě a spočítat sklon zatáček na tisícinu stupně, ale přitom úspěšně ztrácí to nejdůležitější: obyčejný selský rozum a schopnost soucitu s těmi, kteří nemají hlas, aby se mohli našim projektům bránit.
