Článek
Žijeme v éře fascinujících technologických průlomů. Inženýři z prestižních laboratoří nám s dojetím v hlase ukazují videa, na nichž se monstrózní soustava lan, kladek a kamer za miliony dolarů po třech dnech intenzivního výpočtu na superpočítačích úspěšně pokusí o věc nevídanou: zvedne ze země špinavou ponožku a hodí ji do plastového koše. Celá vědecká komunita tleská, autoři projektu si otírají pot z čela a lidstvo se tetelí blahem, že jsme zase o krok blíže světlým zítřkům. Každý rodič dvouletého dítěte přitom ví, že jeho potomek zvládá totéž v podstatě v bezvědomí, přičemž jako palivo mu stačí jeden piškot.
Tomuto jevu se ve vědeckých kruzích říká Moravcův paradox. Jeho definice, kterou v 80. letech zformuloval kybernetik Hans Moravec: to, co je pro lidské nevědomí primitivní (pohyb v prostoru, uchopení předmětu, rozpoznání reality), je pro umělou inteligenci nepřekonatelným peklem. Vždyť ty nanynky neumí ani analogové hodiny.
A naopak to, co průměrného občana bolí (vysoká matematika, analýza miliard dat, propočítávání šachových kombinací), zvládne křemíkový čip za zlomek vteřiny. Vděčíme za to milionům let evoluce, která v našem mozku do morku kostí zadrátovala schopnost chodit a nezabít se o stůl. Logické myšlení je proti tomu evoluční novinka, kterou počítače zkrátka imitují jednodušeji než lidskou ruku.
Vědci však trestuhodně přehlížejí, že tento paradox už dávno opustil laboratoře robotiky a v mutované, mnohem zvrácenější podobě ovládl hlavní vysílací čas našich televizních stanic. Vítejte ve světě politicko-televizního Moravcova paradoxu.
Vývojový cyklus politdroida
Zatímco programátoři se zoufale snaží do chladných strojů vdechnout aspoň záblesk lidské intuice, v útrobách politických sekretariátů probíhá přesně opačný proces. Za těžké peníze se zde provádí humánní lobotomie s cílem vymazat z nadějného kandidáta poslední zbytky lidského softwaru.
Přirozené lidské reakce jsou totiž v politickém ekosystému považovány za fatální systémovou chybu. Pokud by politik na otázku „Udělal jste chybu?“ odpověděl jako člověk: tedy „Ano, podělal jsem to, omlouvám se,“ jeho PR systém by okamžitě zkolaboval.
Proto jsou tito jedinci podrobováni brutálnímu mediálnímu tréninku, dokud se jejich vnitřní nastavení nepřeklopí do stavu absolutní mechanické neprůstřelnosti. Výsledkem je politický predátor, který disponuje schopnostmi, jež běžného Homo sapiens naprosto paralyzují. Dokáže hodinu mluvit, generovat tisíce slov, měnit intonaci a přitom neříct absolutně vůbec nic. Jeho tepová frekvence se při přímé, usvědčující lži udrží na hodnotách spícího lenochoda a s kamennou tváří dokáže tvrdit, že deficit státního rozpočtu je vlastně investicí do spirituálního rozvoje národa. To jsou výkony na úrovni politických velmistrů. Klobouk dolů.
Když algoritmus potká realitu
Problém ovšem nastává ve chvíli, kdy tohoto dokonale naprogramovaného jedince vystavíte něčemu tak banálnímu, jako je realita všedního dne. V tu ránu politický paradox udeří v plné síle. A je to úplně stejné jako v prvním případě.
Před mikrofon předstoupí pan Dynamický, jemuž pod nohama evidentně hoří půda, nebo pan Mramorový, jehož mimika by probudila k životu leda tak patologa. Redaktor Moravec položí otázku z kategorie těch, které dvouleté dítě vyřeší ukázáním prstu: „Pane ministře, kolik stojí litr polotučného mléka?“
V tu chvíli divák na obrazovce v přímém přenosu sleduje vnitřní hardwarový kolaps. V hlavě politika se spustí kaskáda složitých algoritmů a focus groups: „Když řeknu čtyřiadvacet korun, naštvu zemědělce? Když řeknu třicet, ukážu, že jsem odtržený od reality? Co na to řekne opozice? Jak to ovlivní preference v Ústeckém kraji?“
Procesory jedou na 120 %, chlazení nestíhá, z uší se symbolicky kouří. A výsledek? Místo jedné číslice se dočkáme pětiminutového rituálního tance o tom, že „tato vláda udělala pro mléčný průmysl maximum, na rozdíl od minulé garnitury, která systematicky decimovala stavy českého strakatého skotu“.
Robot v laboratoři nešikovně upustil knihu, protože její geometrie byla příliš složitá. Politický robot upustil od pravdy, protože její struktura neodpovídala schválenému PR manuálu. Když navíc moderátor v roli neúprosného systémového inženýra zkusí položit otázku znovu, stroj se nepřizpůsobí; pouze se zasekne v nekonečné textové smyčce a začne halucinovat, že za cenu mléka může opozice nebo Brusel.
Závěr: Evoluce v koncích
Není to fascinující divadlo? Na jedné straně utrácíme miliardy za to, aby stroje získaly aspoň špetku lidské přirozenosti, abychom je naučili citlivě uchopit předmět, vnímat prostor a reagovat na obyčejný svět. Na straně druhé utrácíme obdobné miliardy za to, aby se živí lidé ve veřejných funkcích chovali jako ty nejprimitivnější porouchané automaty, které dokola opakují tři nahrané věty bez ohledu na to, co se kolem nich děje.
Až tedy příště uvidíte v televizi politického predátora, jak obratně kličkuje před přímou odpovědí už nikoli před Václavem, nemějte mu to za zlé. Nechte v sobě promluvit vědecké pochopení. Není to jeho chyba. Jeho hardware byl zkrátka vyvinut pro složité intriky a vy po něm chcete tak nesmírně komplexní věc, jako je obyčejná lidská přímočarost.
Na to zkrátka lidstvo ještě nemá dostatečně výkonné procesory.
