Článek
Existují přání, která člověk vysloví a za chvíli na ně zapomene. A pak jsou ta, která v sobě nosí roky. Postupně je skládá ze zkušeností, zklamání a všeho, co už znovu zažít nechce.
Jednou bych chtěla někoho laskavého. Člověka, vedle kterého nemusím být pořád ve střehu. Který mě bude respektovat, bude stát pevně na vlastních nohách, přijme moje děti jako přirozenou součást mého života a nebude potřebovat zachraňovat. Někoho milujícího, vášnivého, velkorysého a schopného. Člověka, jehož charakter poznám i podle toho, jak se chová k lidem, od kterých už nic nepotřebuje.
Každá zkušenost do té představy něco připíše. Tohle už nechci. Tady jsem se cítila sama, přestože vedle mě někdo byl. Tady jsem omlouvala něco, co jsem omlouvat neměla. A z těch jednotlivých vět postupně vznikne poměrně přesný obraz toho, koho bychom jednou chtěli potkat.
A pak takového člověka opravdu potkáme.
Čekali bychom obrovské: Konečně.
Jenže někde mezi radostí a zamilovaností se může objevit úplně jiná otázka:
A co s tím mám teď dělat?
Je zvláštní, že někdy umíme mnohem lépe o něco usilovat než to skutečně přijmout. Dokážeme bojovat, řešit problémy, zvládat krize, starat se o druhé a stavět život z trosek. V tom všem máme zkušenost. Víme, co dělat.
Ale co když najednou není co zachraňovat?
Co když přijde někdo, kdo má svůj život vyřešený, nic od nás nepotřebuje, a přesto nás chce? Nemusíme si jeho pozornost zasloužit ani svoje místo vedle něj odpracovat. Je laskavý k našim dětem, respektuje naše hranice a místo další starosti přináší do života pocit, že na všechno nemusíme být sami.
Právě tehdy může přijít podivný neklid.
Kde je háček? Jak dlouho to vydrží? Proč zrovna já? A zasloužím si vůbec něco, o co nemusím bojovat?
Během života si totiž nevytváříme jen představu o tom, koho chceme. Vytváříme si také představu o tom, co je pro nás normální. Pokud jsme si zvykli na nejistotu, neustálé snažení nebo pocit, že všechno musíme zvládnout sami, může klid působit podezřele.
„Neznám to“ si snadno spleteme s „něco je špatně“.
Být potřebný je navíc zvláštním způsobem bezpečné. Máme jasnou roli. Pomáháme, zařizujeme, zachraňujeme, držíme věci pohromadě. Víme, proč jsme důležití.
Mnohem odzbrojující je stát vedle člověka, který se bez nás dokáže obejít, ale přesto si nás vybral.
Protože pak zbývá otázka, kterou nelze vyřešit žádným výkonem:
Jsem dost, i když jen jsem?
A čím krásnější něco je, tím víc máme co ztratit. Začneme analyzovat, hledat chyby a připravovat se na katastrofu, která možná nikdy nepřijde. Jedna noha zůstává pro jistotu venku. Úplně neuvěřit znamená mít pocit, že případný pád nebude tolik bolet.
Jenže ve snaze ochránit se před budoucí bolestí si můžeme ukrajovat ze současného štěstí.
Sedíme u krásně prostřeného stolu a místo jídla přemýšlíme, kdy nám někdo odnese talíř.
Důvěra přitom není jistota, že všechno dobře dopadne. Takovou záruku nemáme nikdy. Je to spíš ochota netrestat dnešek za něco, co by se mohlo stát zítra.
Samozřejmě má smysl mít oči otevřené. Dívat se na činy, ne na vlastní představy. Všímat si, jak se člověk chová, když není všechno ideální, jak přijímá naše „ne“, jak zachází s dětmi, s bývalými partnery, s lidmi, od kterých nic nepotřebuje.
Ale mezi slepou důvěrou a neustálým čekáním na katastrofu existuje ještě něco.
Dovolit si žít to, co právě je.
Možná tedy není nejtěžší najít to, co si přejeme.
Mnohem těžší může být přijmout, že když to konečně dostaneme, nemusíme hledat háček, důvod k útěku ani vysvětlení, proč si to nezasloužíme.
Celé roky se učíme jít za tím, co chceme. Bojovat, snažit se, nevzdávat se.
Ale kdo nás naučil přijímat?
Možná je někdy největší odvaha právě v tom.
Otevřít dveře, o které jsme celou dobu prosili.
A když se konečně otevřou, nebát se jimi projít.
