Článek
Checklist je zvláštní věc. Dává pocit kontroly a bezpečí – dokud si jednoho dne neuvědomíme, že už není jen nástrojem, ale způsobem života. Že podle něj začneme měřit i věci, které se měřit nedají. Vztahy, klid, radost, blízkost. A že když se nám přestane chtít, neznamená to nutně lenost. Někdy to znamená jen to, že jsme se příliš dlouho učili žít správně – a zapomněli jsme žít opravdově.
Možná právě tohle je náš současný paradox. Umíme zvládat, ale neumíme v tom být živí. Držíme tempo, plníme, fungujeme – a ani si nevšimneme chvíle, kdy se ze života stane projekt. Ne proto, že bychom byli slabí nebo neschopní, ale protože ten rytmus přebíráme dřív, než se vůbec stihneme zeptat, jestli je náš.
Žijeme ve světě, kde je rutina považovaná za jistotu a kde existuje představa „správného“ života, která se předává tak samozřejmě, že ji málokdy zpochybníme. Přijmeme ji dřív, než se sami sebe stihneme zeptat, jestli v ní vůbec chceme být. Školka. Škola. Nejlépe dobré známky – ideálně jedničky. Výsledky, které se dají ukázat, sdílet, ocenit. Ne proto, že by to děti samy chtěly, ale protože to dává smysl světu kolem nás.
Život se neděje „až potom“. Děje se právě teď…
Na svobodu není čas. Na kreativitu už vůbec ne. Na hledání sebe není prostor. Je potřeba podávat výkony, protože na tom přece záleží. A tak se učíme fungovat – nejprve děti, pak my dospělí. Učíme se, že důležité je to, co je vidět navenek. Co se dá změřit, porovnat a pojmenovat jako úspěch. To, co se děje uvnitř, zůstává stranou. Ne proto, že by to bylo nedůležité, ale protože se to do „správného života“ zkrátka nevejde. A možná právě proto se stává, že i když se děti někdy cítí smutné, přetížené nebo osamělé, není pro to v běžném provozu místo. Často si toho nevšimnou ani ti, kteří je milují nejvíc. Ne proto, že by se nezajímali, ale protože sami jedou ve stejném rytmu. Ve stejném tlaku. Ve stejném „musím“.
Checklist má totiž jednu zvláštní vlastnost. Vytváří dojem, že když budeme dělat správné kroky, bude to jednou dobré. Jenže to „jednou“ je zrádné. Odkládá život na později. A my mezitím žijeme mezi školou a kroužky, mezi schůzkami a úkoly, mezi tím, co se má a co se stihne. A když ten prostor dlouhodobě neexistuje, tělo i hlava si o něj nakonec řeknou. Někdy únavou. Někdy prázdnem. Někdy tichým pocitem, že nám něco uniká, jen to neumíme pojmenovat.
Pak přijde dospělost. Školu vystřídá práce. Ideálně dobře placená – nebo alespoň taková, která zní dobře navenek. A když nás nebaví, nenaplňuje, když se v ní pomalu ztrácíme, často to přejdeme jako drobnou daň za jistotu. Vždyť to přece dává smysl. Jenže i tohle je část checklistu. Správná práce, správný výkon, správné tempo. A jednou za rok správná dovolená. Správné fotky. Správná zpráva do světa, že „to máme“.
Investujeme do věcí, technologií, oblečení, aut. Do všeho, co je vidět. Ne nutně z marnivosti – často jen proto, že v tomhle systému se dobře žije hlavně navenek. A právě tady se to někdy začne drobit.
Ne dramaticky, ne jedním velkým výbuchem, ale postupně. Únavou, podrážděností, vzdáleností. Vztahy se rozpadají, i když byly „správné“. Začneme hledat pomoc – pro sebe nebo pro děti – a překvapeně si klademe otázku, kde se stala chyba, když jsme přece všechno dělali tak, jak se mělo.
Možná právě tam.
Možná jsme se naučili přežívat. Zvládat. Vydržet. Jen jsme se u toho odnaučili být v kontaktu se sebou. A když pak přijde únava a ticho, bereme to jako selhání – místo jako zprávu. Přitom to může být jen signál, že jsme dlouho žili život, který vypadal správně, ale uvnitř už nás nedržel.
Všechno je v pořádku. Jen uvnitř je ticho…
Rozdíl mezi spokojeností a štěstím není vždy vidět na první pohled. Spokojenost může být tichý souhlas s tím, že věci běží tak, jak mají. Štěstí je pocit, že jsme u toho skutečně přítomní – že náš život není jen splněný seznam povinností, ale něco, co se nás dotýká. Něco, co cítíme. Co má barvy. Co má chuť. A někdy je až překvapivě bolestivé přiznat si, že máme všechno „správně“, a přesto nám něco chybí. Ne věci. Ne výsledky. Ale my sami.
Možná nejde o to změnit celý svět. Možná jde jen o to všimnout si chvíle, kdy už nežijeme, ale jen plníme. Kdy jsme se ztratili v tom, co se má, a přestali se ptát, jestli je tohle ještě život podle nás.
První krok nemusí převrátit život naruby. Někdy je to jen drobný vnitřní obrat. Dovolit si jednu poctivou větu.
Nemusíme zvládnout všechno.
Protože někdy nejsme vyhořelí. Jen jsme příliš dlouho žili „správně“.
