Článek
Dnešní děti jsou jiné. Jsou rozmazlené, drzé, agresivní. Nemají respekt, nevydrží se soustředit, všechno chtějí hned.
Podobné věty dnes slýcháme všude. V rodinách, ve školách, na sociálních sítích i v médiích. Velmi často se k nim přidává jednoduché vysvětlení – mohou za to technologie. Mobily, tablety, počítače, herní konzole. A také povzdech, že „za nás to takhle nebylo“, že dětství bylo lepší a děti byly slušnější a uctivější.
Jenže i tehdy se nadávalo. Když trávil hodiny s knihou nebo komiksy. Když „nebyl venku“. Každá generace má své obavy z nových světů, do kterých děti vstupují. A každá má tendenci idealizovat vlastní dětství – zapomínat na to, jak málo jsme tehdy rozhodovali o sobě a jak moc jsme se museli přizpůsobovat, abychom obstáli.
Dnes máme technologie. A máme tendenci mluvit o nich, jako by do života dětí vstoupily samy. Jenže jsou to dospělí, kdo je dětem pořizuje. My jim kupujeme mobily, počítače a herní konzole. My je často nabízíme jako řešení. Aby bylo ticho. Aby byl klid. Aby se zvládl den.
A pak se zlobíme, že v těchto světech zůstávají.
Zlobíme se ve chvíli, kdy se jim chceme začít věnovat. Když se to hodí nám. Když máme čas, energii nebo chuť na společnou pozornost. Jenže v době, kdy se nám to nehodilo, kdy jsme byli unavení, zahlcení nebo jsme potřebovali zvládnout vlastní povinnosti, bylo v pořádku, že děti mizely do obrazovek. Technologie tehdy nebyly problémem, ale úlevou. A děti se v tom rychle naučily orientovat.
Nejsou to jejich světy. Jsou to digitální světy, které jsme jim otevřeli…
Možná je to proto, že technologie nejsou jen zábavou. Pro některé děti jsou místem, kde mají alespoň nad něčím kontrolu. Ve světě, kde je většina jejich dne řízena cizími rozhodnutími, jsou digitální prostory jedním z mála míst, kde si mohou volit tempo, směr i roli. Kde vědí, co se od nich čeká. Kde mají jasná pravidla a možnost začít znovu, když selžou.
A možná se opravdu změnily. Otázka ale zní, proč často automaticky předpokládáme, že problém jsou ony. Co když to, co dnes na dětech kritizujeme, není jejich chyba, ale reakce na prostředí, ve kterém vyrůstají. Na svět, který je zahlcující, náročný a často bez prostoru pro jejich vlastní tempo.
Dítě přeci nepřichází na svět s úmyslem zlobit, provokovat nebo ničit vztahy. Dítě reaguje na prostředí, ve kterém vyrůstá. Na tlak, očekávání, nejistotu i rozpory dospělého světa. To, čemu říkáme „chování“, je často jazyk, kterým dítě dává najevo bezmoc tam, kde nemá možnost věci ovlivnit jinak.
Když dítě křičí, možná jen mluví hlasitěji, protože má pocit, že jinak nebude slyšeno. Když se uzavírá, možná se jen chrání. Když vzdoruje, možná se snaží zachovat si alespoň kousek autonomie v prostředí, kde je většina jeho rozhodnutí učiněna za něj.
Chování dětí je odpovědí na svět, ve kterém žijí…
Často máme tendenci dívat se na dětské chování izolovaně. Vytrhnout ho z kontextu. Opravit ho, potlačit, srovnat. Naučit dítě, jak se má chovat, aniž bychom se ptali, kde a proč ztratilo pocit bezpečí nebo vlivu na vlastní život.
Možná je to proto, že je jednodušší měnit děti než zpochybnit svět, který jsme vytvořili my dospělí. Je snazší říct, že dítě nezvládá emoce, než si přiznat, jak málo prostoru mu dáváme, aby je mohlo vůbec prožívat.
Dnešní děti vyrůstají ve světě plném tlaku, hodnocení a rozporů. Ve světě, kde se mluví o svobodě, ale žije se podle výkonu. Kde se říká, že emoce jsou důležité, ale často na ně nezbývá čas ani trpělivost.
Děti tohle všechno vnímají. Možná tomu nerozumí slovy, ale rozumí tomu tělem, nervovým systémem, chováním.
A když se pak ptáme, proč jsou děti úzkostné, agresivní, uzavřené nebo apatičtější než dřív, možná bychom se měli ptát jinak. Ne co je s nimi špatně. Ale na co nám vlastně odpovídají.
Nejde o to hledat viníka. Jde o změnu úhlu pohledu. O ochotu připustit, že děti nejsou porouchané. Že reagují na podmínky, které považujeme za normální.
A možná právě proto má smysl přestat se ptát, jak změnit děti. A začít se ptát, co v našem světě způsobuje, že děti musejí nést něco, co nikdy nebylo jejich úkolem.
