Článek
Vlastně mám své dny ráda. Vím, že to nezní úplně běžně – vtipy, narážky, šeptání, „tyhle věci“ – to všechno jsme slyšely tolikrát, že jsme si skoro zvykly brát menstruaci jako nepříjemnou přestávku v životě. Jako chybu v programu.
Jenže pro mě to chyba není.
Je to období, kdy se nemusím přemáhat. Nemusím být pořád rychlá, výkonná a připravená. Nemusím nic tlačit, dokazovat ani držet. Jako by mi tělo jednou za měsíc řeklo: „Teď stačí být.“ A já mám najednou povolení – bez výčitek a bez omluv – stáhnout se do sebe.
V tom je něco nesmírně osvobozujícího. Menstruace pro mě není slabost ani omezení. Je to připomínka rytmu. Přirozené cykličnosti, která se nezajímá o to, co se zrovna „má“. Tělo v tomhle čase mluví jasněji. Hranice jsou zřetelnější. Odpočinek přestává být něčím, za co bych se měla stydět. A možná právě to je na tom pro mnoho lidí nepohodlné.
Protože svět, ve kterém žijeme, nepočítá se zpomalením. Neumí ho ocenit. Neumí ho ani pojmenovat. Všude je slyšet: jezdi, stíhej, plánuj, zvládej. Jako by existoval jen jeden režim – stále stejně, stále naplno. Jenže ženské tělo takhle nefunguje – a ono nám to nezapomene připomenout.
Jenže vím také, že pro mnoho dívek a žen není menstruace časem klidu. Je to čas bolesti. Někdy fyzické, jindy hlubší, vnitřní – takové té bolesti, která není jen v podbřišku, ale někde pod kůží. Jako by se v tom období zvedalo napětí, které se hromadilo dlouho předtím. Ne jen v těle, ale i v životě.
Možná proto, že jsme svou ženskou část dlouho neuměly mít rády. Možná jsme se učily být v míru hlavně s tím, co se dá výkonem „obhájit“. A měkkost, cykličnost a zpomalení jsme potlačily jako slabost. Jako luxus. Jako něco, na co není čas. Jenže tělo si o pozornost řekne. A někdy promluví bolestí tam, kde dřív nebylo slyšeno.
A teď přichází věc, která je možná ještě důležitější než naše osobní zkušenost. To, jak o menstruaci mluvíme, totiž není jen soukromý detail. Je to jazyk, kterým své dcery učíme, jak se mají dívat na vlastní tělo. A své syny, jak se mají dívat na ženy.
Když pro ty dny používáme hanlivé výrazy, když mluvíme o menstruaci jako o něčem, co je potřeba „přežít“ nebo „vydržet“, předáváme tím postoj, že tahle část ženskosti je obtížná, nepatřičná, obtěžující. Něco, co by raději ani nemělo existovat.
Dcery si to pak mohou nést do dospělosti jako vnitřní tlak fungovat i ve chvílích, kdy by potřebovaly zpomalit. A synové si odnášejí obraz ženského cyklu jako něčeho, co je lepší nevidět a ideálně nebrat vážně.
Možná tak mluvíme proto, že nás to nikdo neučil jinak. Protože svět dlouho nepočítal ani s cykličností, ani s odpočinkem. A tak jsme se přizpůsobily. Vzaly jsme na sebe cizí tempo, cizí očekávání – a často i cizí stud.
Jenže jazyk má sílu. Neumí jen popsat realitu. Umí ji také vytvářet. Když změníme slova, měníme postoj. A když měníme postoj, někdy se začne měnit i prožívání.
Možná to celé není o tom, že bychom měly menstruaci romantizovat. Někdy bolí. Někdy je těžká. Někdy přichází v době, kdy se to „nehodí“. To všechno je pravda. Ale možná se dá změnit ještě jedna věc. Že to nebude něco, co se musí skrývat. Něco, za co se omlouváme. Něco, co ponižujeme.
Možná stačí dát tomu důstojnost. Naučit se respektovat signály těla. Dovolit si zpomalit. A hlavně – přestat předávat dál stud. Protože když začneme měnit jazyk, možná tím uzdravujeme nejen vztah ke svému tělu. Ale i to, co po nás zůstane v našich dětech
