Článek
„Jasně, já to vezmu.“ Odpovíme kolegyni, která potřebuje vyměnit směnu, a teprve potom se podíváme do kalendáře. Měli jsme volno. Těšili jsme se na něj celý týden. Teď přemýšlíme, kam přesunout vlastní plány, protože vzít souhlas zpátky by bylo nepříjemné.
Cestou domů jsme naštvaní. Na kolegyni, že se zase zeptala. Na sebe, že jsme zase kývli. Příště už to neuděláme.
A příště se slyšíme říkat totéž.
Kolegyně přitom třeba ani netuší, že jsme něco chtěli podniknout. Zeptala se a my souhlasili. Dokonce jsme dodali, že to není žádný problém.
Někdy se v podobných chvílích nabízí podívat o kus dál než k poslední směně. Třeba k tomu, kdy jsme byli jako děti „hodní“.
„Ty jsi hodná, že jsi mu tu hračku půjčila.“ „Vidíš, jak se s tebou dá hezky domluvit.“ „Ty už jsi velký, tak ustup.“ Slýchali jsme je a dnes je možná sami říkáme. Chceme vychovat děti, které dokážou pomoci, rozdělit se a myslet také na ostatní. Máme radost, když se jim to daří.
Jenže dítě může půjčit hračku rádo. Nebo ji podá až po třetím „nebuď lakomý“ a pak se mlčky dívá, jak si s ní někdo hraje. Pochvala může v obou případech znít stejně.
My oceňujeme, že se rozdělilo. Co když si ale dítě z opakovaného „ty jsi hodná“ odnese i něco dalšího? „Jsem hodná, když vyhovím.“ A když jednou nechce, přijde zklamané: „To bych od tebe nečekala.“ Pak už nemusí jít jen o hračku. Může jít i o pocit, jaké dítě vlastně je, když si ji chce nechat.
Po letech už můžeme vědět, že odmítnout směnu není nic špatného. Přesto si v hlavě připravujeme vysvětlení, jako bychom potřebovali, aby nám druhý naše ne schválil. Samotné „mám jiné plány“ nám připadá málo. Její důvod přece zní naléhavěji než naše volná sobota.
Doma se to může ozvat jinak. Partner přijde a moc nemluví. Během chvíle si přehráváme poslední rozhovor. Nabízíme kávu, večeři, zjišťujeme, co se stalo. Když řekne, že nic, ještě se pro jistotu omluvíme za ranní poznámku, na kterou už dávno zapomněl.
Třeba jsme kdysi uměli podle zavření dveří poznat, jestli je vhodná chvíle o něco požádat. Věděli jsme, kdy raději počkat a nedělat další starosti. Pokud jsme si zvykli takhle sledovat náladu doma, může nám to být povědomé i dnes. Druhý je možná jen unavený.
My ale hledáme, co napravit.
Jindy ustoupíme u úplné drobnosti. Chtěli jsme strávit sobotu jinak, ale řekneme „mně je to jedno“. Nechceme se dohadovat. A pak nás mrzí, že se zase všechno zařídilo podle druhého. Jednou ustoupit může být obyčejná ohleduplnost. Jenže nám se to děje i tam, kde by druhý naše přání možná rád zohlednil. Ani jsme ho nevyslovili. „Já už jsem prostě taková,“ řekneme o sobě.
Podobné je to s pomocí. Tu ostatním nabízíme ochotně. Když ji potřebujeme sami, několikrát napíšeme zprávu a zase ji smažeme. Kamarádka má přece dost svých starostí. Nějak to zvládneme.
„Ty jsi tak samostatná,“ slýchali jsme možná. Byli jsme na to pyšní. Třeba jsme ale také viděli, jak jsou rodiče unavení, a s tím, co nás trápilo, jsme čekali na vhodnější chvíli. Někdy nepřišla. Teď už si umíme spoustu věcí zařídit sami. Jen se k tomu možná přidalo přesvědčení, že bychom nikoho potřebovat neměli.
Dětství není vysvětlení všeho, co dnes děláme.
Patří k tomu i pozdější zkušenosti a vztahy. Naši rodiče navíc většinou jednali v dobré víře, podle toho, co sami znali. Stejně jako my dnes, když pochválíme dítě, že pomohlo, ustoupilo nebo bylo rozumné.
Chceme jim předat laskavost a ohleduplnost. Zároveň si přejeme, aby se jednou uměly ozvat, když jim něco nebude vyhovovat. Jen jejich dnešní nesouhlas nám nemusí být zrovna příjemný.
A tak mě vedle pochvaly za pomoc zajímá i chvíle, kdy dítě řekne, že nechce. Nebo se rozzlobí, samo něco potřebuje a vůbec se nezachová tak rozumně, jak jsme doufali. Jestli i tehdy z našeho hlasu a chování pozná, že je pořád stejně milované. Že nás může zklamat a nepřestat tím být dobré.
A u sebe se můžeme vrátit ke stejné otázce. Za co jsme byli oceňovaní? Bylo místo i pro to, co jsme chtěli nahlas, nebo jsme nejvíc uznání dostávali, když jsme ustoupili a nic nepotřebovali?
Možná jsme pořád hodné děti. Jen už nám není osm. Je nám čtyřicet.
A tak jednou napíšeme: „Tentokrát nemůžu.“ Druhý odpoví: „Jasně, nevadí.“
My ale ještě deset minut držíme telefon a přemýšlíme, jestli se přece jen nemáme omluvit.
