Článek
Představme si docela obyčejný den školáka.
Ráno zazvoní budík. Vstávej, pospěš si, kde máš tašku? Pak několik hodin, během kterých je předem určeno, čemu a jak se bude věnovat. Teď matematice. Teď dějepisu. To, co ho právě zaujalo, bude muset počkat, protože zvoní a příští hodinu už se probírá něco jiného.
Odpoledne úkoly. Možná kroužek, který si vybral, možná takový, u kterého jsme usoudili, že by mu mohl prospět. Večer připravit věci na zítřek. A taky už odložit telefon a jít spát.
Někam do toho všeho se má vejít jeho vlastní život.
To, co by chtěl zkusit. Čemu by se věnoval déle, kdyby nemusel přestat. Co by ho napadlo, kdyby měl odpoledne, se kterým nikdo předem nepočítal.
A potom přijde přihláška na střední školu.
„Tak co bys chtěl dělat?“
„Nevím.“
Jak může nevědět? Vždyť už na to má věk.
Na rozhodnutí o vlastní budoucnosti už ano. Na rozhodování o podstatné části dnešního dne často ještě ne.
Když ještě neví
U dítěte, které má jasno, se nám uleví. Můžeme hledat školu, podívat se na přijímačky, naplánovat další kroky.
S odpovědí „nevím“ je to horší. Nemáme se čeho chytit a čas běží.
Začneme tedy hledat za něj. Co mu jde? Z čeho má dobré známky? Kde by se jednou uživilo?
Jenže dítě může dobře zvládat úkoly, které ho vůbec nezajímají. Může ho přitahovat něco, v čem zatím dobré není. Nebo něco, co se do školních předmětů nevejde tak pohodlně, abychom to poznali z vysvědčení.
Nevědět ve čtrnácti, čemu chceme věnovat podstatnou část života, mi nepřipadá jako zvláštní selhání. Zvláštní mi připadá naše překvapení.
Vždyť ani my dospělí nemáme ve svých přáních pokaždé jasno. Jen už obvykle nemusíme nosit domů přihlášku s termínem odevzdání.
Dítě mezitím potřebuje zjistit i docela obyčejné věci. Jestli rádo pracuje s lidmi, nebo potřebuje být chvíli samo. Jestli ho baví něco vymýšlet, opravovat, pozorovat. K čemu se vrací, i když ho za to nikdo nechválí.
A taky co ho nebaví. S tím ale někdy míváme větší problém.
Co když si vybere jinak
Rádi říkáme, že své děti podpoříme v tom, co je bude bavit.
Pak je začne bavit něco, v čem nevidíme smysl. Nebo u něčeho vydrží tak dlouho, až nám to začne být podezřelé. Případně toho naopak nechají dřív, než jsme si představovali.
Tři měsíce chtělo hrát na kytaru. Teď už nechce. My vidíme zaplacené hodiny, nástroj opřený v rohu a další věc, kterou nedotáhlo.
Ono třeba zjistilo, že hrát na kytaru nechce.
Je to také výsledek. Jen za něj nebývá závěrečné vystoupení.
Můžeme mluvit o penězích, domluvách a o tom, co si rodina může dovolit. Ale poznat, že mě něco neláká tak, jak jsem čekal, nemusí být důkaz neschopnosti vydržet.
Dospělému změnu zaměstnání často uznáme jako hledání lepšího uplatnění. U dítěte se bojíme, aby si nezvyklo utíkat od všeho.
Kolik pokusů tedy smí udělat, než jeho hledání označíme za problém?
Podporovat vlastní cestu dítěte je poměrně snadné, dokud vede směrem, který se nám líbí. Obtížnější je pomoci mu s něčím, co bychom sami nevybrali. Bez jistoty, že to někam povede.
Právě tehdy dostává naše důvěra skutečnou práci.
Škola a vězení
Povinná přítomnost. Čas rozdělený na přesné úseky. Určené místo, činnost, přestávka. Hierarchie, v níž někdo stanovuje pravidla a někdo jiný je především dodržuje. Postih za jejich porušení.
Některé mechanismy školy a vězení se podobají. Účel těchto institucí je odlišný. Přesto se můžeme ptát, proč určité způsoby omezování přijímáme jako samozřejmou součást vzdělávání.
Ve většině škol musí dítě požádat o svolení , aby mohlo odejít na toaletu.
Cítí potřebu. Ví o ní. Přesto musí zvednout ruku a počkat, jestli někdo jiný uzná, že ji smí vyřešit právě teď.
„O přestávce jsi nemohl?“
Jako bychom všichni měli tělo nastavené podle stejného rozvrhu.
Představme si, že sedíme na poradě. Potřebujeme na toaletu a vedoucí nám oznámí, že jsme měli jít před deseti minutami.
Nejspíš bychom měli dost jasnou představu o tom, co si o takovém jednání myslíme.
U dítěte hledáme vysvětlení, proč to jinak nejde.
Ne každá škola takhle funguje. O to méně bychom měli podobné zacházení považovat za nevyhnutelné. Je rozdíl mezi tím vědět, kde dítě je, a rozhodovat, zda jeho potřeba může počkat.
Vedle učiva se totiž každý den dozvídá i něco dalšího. Kdy má jeho úsudek váhu. Co se stane, když nesouhlasí. Zda může upozornit na nespravedlnost, aniž si tím přidělá problém.
Můžeme s ním mluvit o svobodě a lidské důstojnosti. Záleží ale také na tom, co uděláme ve chvíli, kdy je začne požadovat samo pro sebe.
Hodné dítě má vědět, kdy mlčet
Dítě poslouchá, neodmlouvá a udělá, co se mu řekne. Pro dospělé bývá takové soužití příjemné. Ve třídě i doma.
Možná s námi souhlasí. Možná rozumí smyslu toho, co dělá. Možná se naučilo, že odpor přinese víc nepříjemností než splnění úkolu.
Navenek to může vypadat stejně.
Pak nás překvapí, když si neumí stát za svým. Když se nechá vést ostatními. Když neřekne, že něco nechce, nebo čeká, až mu někdo poradí.
Vždyť jsme ho přece učili, aby mělo vlastní názor.
Jen ne v těch chvílích, kdy se jeho názor rozcházel s naším.
Nesouhlas dítěte nám komplikuje den. Musíme se zastavit, něco vysvětlit, vyslechnout si odpověď. Někdy přiznat, že náš důvod není tak pevný, jak zněl při prvním vyslovení. Rozumím tomu, proč bývá lákavé uzavřít rozhovor větou „protože jsem to řekla“.
Jen těžko pak můžeme čekat, že se dítě naučí rozhodovat podle sebe, pokud jeho vlastní uvažování končí pokaždé na stejném místě.
I odpovědnost potřebuje příležitost. Něco vybrat, zažít důsledky, vrátit se k tomu, co nevyšlo. Při plnění cizího pokynu se učíme hlavně splnit cizí pokyn.
Ať už dělá něco pořádného
Dítě si hraje.
Staví něco, co za chvíli rozebere. Domlouvá se s ostatními na pravidlech, kvůli kterým se vzápětí pohádají. Zkouší pořád dokola stejnou věc. Vymýšlí příběh, který nikomu neodevzdá.
Z dospělého pohledu se nemusí dít nic zvláštního.
Kdyby přitom sedělo v kurzu a na konci dostalo potvrzení o rozvoji tvořivosti, možná bychom byli klidnější.
U hry totiž často nevidíme dostatečně jasný výsledek. Co přesně dnes zvládlo? O kolik se zlepšilo? K čemu mu to bude? Tak ji odsuneme do času, který zbude po všem důležitém.
Přitom dítě potřebuje vyřešit, proč stavba padá. Přesvědčit ostatní, aby přistoupili na jeho nápad. Přijmout, že nepřistoupí. Vydržet neúspěch, protože chce pokračovat.
A někdy si prostě jen užívá odpoledne.
I to by snad mohlo stačit. Dětství je život, který se právě děje. Nemusí každou svou hodinu obhájit přípravou na budoucí zaměstnání.
Podobně nás znervózňuje nuda.
„Tak si něco najdi.“
A když si dítě hned nic nenajde, začneme nabízet. Vytáhneme stavebnici, vymyslíme výlet, doporučíme knížku. Někdy mu pomůžeme. Jindy jen nedokážeme vydržet, že se chvíli neděje nic, co bychom uměli ocenit.
I hledání toho, co budu dělat, zabere čas. Zvlášť pokud jsem dosud většinou dostával hotový program.
Všechno pro jistotu
„Jenže dítě přece neví, co bude jednou potřebovat.“
To opravdu neví. My to ale také nevíme.
A tak ho pro jistotu učíme od všeho něco a potom ještě o kus víc. Co kdyby to jednou potřebovalo?
Jenže čas, který tím tráví, už mezitím potřebuje na něco jiného. Třeba právě na to, co ho zajímá teď.
Společný základ mi dává smysl. Umět číst, rozumět textu, počítat, vyjádřit se a orientovat se ve světě. Setkat se i s věcmi, které bychom si sami nevyhledali. Někdy nás zaujme něco, o čem jsme předtím vůbec nevěděli.
Kam až ale musí takové seznamování sahat? Proč se má každý nořit do podrobností, ke kterým se bez dalšího studia daného oboru už možná nikdy nevrátí?
A je celkem jedno, o který předmět jde.
Kolik z nás by dnes bez přípravy zvládlo vlastní školní písemky? Kolik postupů, názvů a podrobností jsme se naučili a dnes bychom je museli znovu hledat?
Něco zůstalo. Něco bychom si při opakování vybavili rychleji. Jiné věci bychom se učili téměř znovu.
Přesto jejich zvládnutí v určitém věku považujeme za tak důležité, že kvůli nim děti tráví odpoledne nad sešitem, i když by se chtěly věnovat něčemu jinému.
Pokud znalost dlouho nepoužíváme, nemáme jistotu, že ji budeme mít za deset let připravenou. Až ji budeme potřebovat, možná si stejně budeme muset dohledat postup a znovu mu porozumět.
Proč se tedy tolik bojíme, že by dítě některé věci studovalo do hloubky až ve chvíli, kdy pro ně získá zájem nebo skutečné využití?
Náročný obor může vyžadovat dlouhou přípravu. Z toho ale ještě nevyplývá, že se na něj musí předem připravovat úplně všichni.
Dítě chce něco postavit a narazí na rozměry, materiál, výpočty. Zajímá ho určitý živočich a začne hledat, čím se živí, kde žije a proč mizí. Vlastní otázka ho může přivést i k věcem, které by si jako samostatný úkol nevybralo.
Má se čeho chytit. Znalost rovnou používá, ověřuje, vrací se k ní.
Při takovém učení také něco nebude vědět. Jenže mezery máme i po letech povinné výuky. Ty školní se snažíme poctivě počítat. Méně už počítáme čas, který dítě nemohlo věnovat něčemu vlastnímu.
Vzdělávat se můžeme i ve třiceti, ve čtyřiceti nebo později. Doplnit si znalosti, změnit obor, začít znovu. Bude to stát úsilí. To ale stojí i roky učení, jehož jediným srozumitelným cílem je zvládnout příští test.
Zajímalo by mě, kolik ochoty učit se dál obětujeme tomu, aby bylo všechno včas probrané.
Svoboda, kterou musí unést i dospělí
Existují školy, které vztah k dětskému rozhodování postavily jinak.
V britské Summerhill je účast na vyučovacích hodinách dobrovolná. V americké Sudbury Valley si děti rozhodují, jak využijí svůj čas a čemu se budou věnovat. Studenti i zaměstnanci mají rovný hlas ve školním shromáždění, které rozhoduje o společném fungování.
Už samotný popis v nás může vyvolat neklid.
A co když dítě na hodinu nepůjde? Co když bude dlouho dělat něco, co nám nepřipadá důležité? Kdy konečně začne s tím vzděláváním?
Dobrovolnost bychom mu dopřáli, kdyby dobrovolně zvolilo to, co bychom jinak nařídili.
To je na důvěře v děti asi to nejtěžší. Nemít jejich rozhodnutí předem pod kontrolou.
V demokratické škole přitom dítě naráží na přání ostatních, společná pravidla i odpovědnost za prostředí, ve kterém žije. Může něco navrhnout, hájit svůj názor a zjistit, že ostatní vidí věc jinak. Má také možnost ovlivnit pravidla, která se ho týkají.
Právě tahle zkušenost mi připadá pro život ve svobodné společnosti důležitá.
A osobně si myslím, že svobodné vzdělávání může být někdy obtížnější přijmout pro rodiče než pro děti.
Museli bychom vydržet období, během kterého dítě nedokáže doložit, že svůj čas využilo podle našich představ. Neměli bychom každý den v ruce známku, splněnou stránku ani potvrzení o správném postupu.
Zůstalo by před námi dítě. A naše nejistota.
My jsme také museli
Mnozí jsme vyrůstali s tím, že dospělý ví lépe. Nesouhlas měl své hranice a některé otázky se prostě nepokládaly.
Naučili jsme se poznat náladu autority, odhadnout správnou odpověď a splnit, co se očekávalo.
Teď stojíme na druhé straně.
Dítě odmítne něco, co jsme my museli přijmout. Řekne nahlas názor, který bychom si kdysi nedovolili vyslovit. A v nás se ozve podráždění, které je větší než samotná situace.
„Svět se s tebou taky mazlit nebude.“
Možná nebude. Ale proč mu máme doma předem ukazovat všechno, co by ho mohlo bolet?
Bojíme se o ně. Víme, že bude potřebovat peníze, práci, nějak se uživit. Chceme mu ušetřit potíže.
Někdy nás ale jeho svoboda staví i před vlastní minulost. Pokud něco nemusí být tak, jak jsme to zažili my, co to znamená pro všechna ta vysvětlení, se kterými jsme vyrůstali?
Opravdu to vždycky jinak nešlo?
Taková otázka může bolet víc než rozhovor o domácím úkolu.
A co chceš ty?
Pak je nám třicet, čtyřicet nebo padesát.
Máme za sebou školu, práci, rozhodnutí, která dávala smysl. Některá jsme udělali rádi, jiná proto, že tak nějak následovala. Byli jsme schopní, spolehliví, uměli se přizpůsobit.
A někdo se nás zeptá, co bychom chtěli my.
Najednou nevíme.
Dokážeme vysvětlit, co je potřeba udělat. Co od nás kdo čeká. Co by bylo rozumné. S vlastním přáním je to složitější.
Ani ve volném odpoledni se někdy nezbavíme pocitu, že bychom měli dělat něco užitečnějšího. U nového zájmu zvažujeme, zda nám půjde, jestli má budoucnost a zda na něj už není pozdě.
Jako bychom si pořád měli zasloužit dobrou známku.
Tenhle pocit má různé příčiny. Přesto bychom si mohli všimnout chvíle, kdy sami toužíme něco změnit, ale nedovolíme si to bez souhlasu okolí. A pak vlastním dětem řekneme, ať se tolik neohlížejí na ostatní a mají vlastní hlavu.
Dokud ji nezačnou používat vůči nám.
„To tě ale nemůže uživit.“
„U toho stejně nevydržíš.“
„Dělej radši něco pořádného.“
Takové věty mají dlouhý život. Můžeme si je vybavit i po letech, když nás něco zaujme a my to zavrhneme dřív, než se o tom komukoli zmíníme.
U vlastního dítěte se nám jednou možná uleví. Přestane se s námi přít, přestane přicházet s dalšími nápady. Konečně dostalo rozum, řekneme si.
A co když jsme ho jen naučili rozmlouvat si vlastní přání?






