Článek
To je ta tvoje výchova.
Někdy to zazní z legrace, jindy jako vážná výčitka. Právě to „tvoje“ stojí za pozornost. Ještě před chvílí bylo dítě společné. Teď to vypadá, že s ním jeden z rodičů neměl mnoho společného.
A nám to ani nemusí připadat zvláštní.
Když hodnotíme dítě, snadno sklouzneme k hodnocení jeho matky. Co mu dovolila. Co ho nenaučila. Kde měla být důslednější. Neznáme běžný den té rodiny, ale představu o tom, co měla udělat jinak, už máme jasnou.
Co v té době dělal otec, se ptáme méně samozřejmě. Někdy máme jeho nepřítomnost za vysvětlení, proč je všechno na ní. Jindy nám stačí vědět, že doma je, a dál už jeho podíl nezkoumáme.
Jenže být doma a aktivně se podílet na výchově nemusí být totéž.
Dva dospělí mohou žít pod jednou střechou, a přesto může rozhodování o dětech zůstávat převážně na jednom z nich. Matka řeší, domlouvá, zkouší, někdy neví. Rozhodne se, protože situace nepočká, až si bude úplně jistá. A pokud její rozhodnutí nefunguje, druhý rodič má najednou jasno v tom, co měla udělat jinak.
Jenže kde byl, když se hledalo řešení? Měl vlastní návrh a byl připravený ho také uskutečnit?
Zpětně se rozhoduje snadno. Zvlášť když každodenní pokračování zase necháme na někom jiném.
Tohle rozdělení odpovědnosti ale nepotvrzujeme jen výčitkami. Umíme ho schovat i do pochvaly.
Tatínek dneska pohlídal mamince děti, aby mohla jít ven.
Pohlídal. Mamince.
Jako by byly její a on jí s nimi udělal laskavost. Obráceně tu větu skoro nepoužíváme. Maminka dneska pohlídala tatínkovi děti, aby mohl do posilovny. Zní to trochu zvláštně. Přitom jde o stejné děti.
U matky bereme péči jako samozřejmost. U otce ji stejnými slovy dokážeme představit jako něco navíc. A potom se divíme, že i odpovědnost připisujeme každému jinak.
Otec nehlídá svoje děti. Otec rodičuje.
Připravuje jídlo, vyzvedává ze školy, uspává, řeší, co je potřeba. Nemusí čekat, až matka odejde, aby na něj přišla řada. A nemusí čekat ani na zadání.
Protože pokud jeden rodič neustále rozděluje úkoly, připomíná je a vysvětluje druhému, co má kdy udělat, řízení péče zůstává pořád na něm. Některé činnosti sice vykoná někdo jiný, ale myslet na ně musí dál.
V takovém uspořádání má žena vedle sebe další přerostlé dítě.
U dítěte počítáme s tím, že ho povedeme. Postupně se učí všímat si, co je potřeba, a přebírat odpovědnost. Od dospělého partnera můžeme čekat, že část té iniciativy převezme sám.
Domluvit se, kdo co udělá, je samozřejmě součástí společného života. Stejně jako si říct o pomoc, když nestíháme. Rozdíl je v tom, jestli péči společně řídíme, nebo jeden z nás trvale čeká na pokyny shora.
A potom ještě hodnotí kvalitu vedení.
Jsou otcové, kteří žádné takové zadávání nepotřebují. S dětmi mají vlastní vztah, znají jejich potřeby, rozhodují a řeší i nepříjemné situace. Když je označíme za pomocníky, vlastně jim upíráme kus rodičovství. Chovají se jako rodiče a my bychom tak o nich měli také mluvit.
Společná péče nemusí znamenat přesnou polovinu každého úkolu. V různých obdobích máme různé možnosti a síly. Ale oba bychom měli vědět, že se věci nestávají samy a že odpovědnost nepřechází na druhého jen proto, že jsme se do něčeho nezapojili.
To platí i ve chvíli, kdy uděláme chybu.
Někdy něco špatně odhadneme, ztratíme trpělivost nebo zkusíme postup, který nefunguje. Chybují děti i dospělí. Nemusíme doma všichni fungovat bezchybně a dítě není hotový výrobek, podle kterého se pozná kvalita naší práce.
Když se něco nepovede, můžeme se omluvit, hledat jinou cestu a napravit, co napravit jde. Právě tehdy je podstatné, jestli druhý rodič začne situaci řešit s námi, nebo nám oznámí, že jsme ji způsobili.
Nesouhlasit spolu můžeme. Jenže „pojďme zkusit něco jiného“ a „to je ta tvoje výchova“ znamenají dvě dost odlišné věci.
Pokud jsme se na výchově podíleli, patří do ní i naše rozhodnutí. Pokud jsme ji nechávali na druhém, patří do ní i naše neúčast.
A co my ostatní? Ti, kteří nejsme součástí té domácnosti, ale názor už máme?
Z otcovy menší účasti někdy uděláme důvod, proč se ptát jen matky. „Ona se přece starala, tak ať vysvětlí, kde se stala chyba.“ Jenže tím z nepřevzaté odpovědnosti uděláme docela výhodnou pozici. Kdo rozhodoval méně, jako by měl také méně co vysvětlovat.
Matka se pak zodpovídá za svoje kroky i za to, co na ní druhý nechal. A my to přijmeme, aniž se nad tím zastavíme.
Nemusíme začít hledat druhého viníka. Můžeme se ale přestat tvářit, že otec stojí někde mimo výchovu a smí ji hodnotit jako nezúčastněný pozorovatel. Naše otázky by měly zahrnovat oba rodiče. I toho, jehož hlavním příspěvkem byl dosud názor na práci druhého.
A než příště vyslovíme „to je ta tvoje výchova“, stojí za to položit si jednu otázku:
A kde jsem v ní byl já?
