Článek
Vychovali jsme je, starali se a spoustu věcí kvůli nim odložili. Někdy pak čekáme, že nám to jednou vrátí. Jenže naše děti mají i vlastní život. A mezi tím, co potřebujeme my a co mohou ony, se snadno objeví výčitky.
„Já jsem se o tebe taky starala.“
Taková věta může přijít ve chvíli, kdy dospělé dítě řekne, že o víkendu nepřijede. Má svoje děti, něco jim slíbilo, potřebuje být doma. Nabídne jiný den nebo jiný způsob pomoci. Jenže najednou už se nemluví o tom, co je potřeba zařídit. Připomínají se roky péče, odříkání a všechno, co pro něj rodič udělal.
A tak začne znovu vysvětlovat, proč tentokrát opravdu nemůže.
Všímám si kolem sebe, jak samozřejmě někdy počítáme s tím, že děti mají naši péči jednou splatit. My jsme se postarali o ně, ony se postarají o nás. Zní to spravedlivě. Skoro jako něco, o čem ani není potřeba diskutovat.
Jenže na začátku toho vztahu jsme nebyli dva dospělí lidé, kteří se na něčem dohodli.
Já jsem se rozhodla přivést svoje děti na svět. Ony si nevybíraly, jestli se narodí, komu a za jakých podmínek. Předem jsme to spolu nekonzultovali. Ani dost dobře nebylo s kým. Rozhodnutí bylo moje a s ním přišla i odpovědnost postarat se o ně.
Potřebovaly jíst, mít kde spát a někoho, na koho se mohou spolehnout. Samy se o sebe postarat nemohly. A já si nemyslím, že tím vším u mě postupně vznikal účet, který jim můžu v dospělosti předložit.
Rodičovství stojí čas, sílu, peníze a někdy i kus života, který mohl vypadat jinak. Není potřeba dělat, že nás to nikdy nemrzelo nebo že jsme všechno zvládali s radostí. Ale dítě nemůže zpětně nést odpovědnost za cenu našeho rozhodnutí.
Představa budoucího vracení se přitom objevuje někdy ještě dřív, než se vůbec narodí. „Kdo se o tebe jednou postará, když nebudeš mít děti?“ Jako by to byl jeden z dostatečných důvodů, proč je mít. Ještě o nich nic nevíme, ale už počítáme s tím, že v jejich dospělém životě bude pro naši péči místo.
Možná jsme to sami zažili. Starali jsme se o svoje rodiče, často bez pomoci, a ani nás nenapadlo, že bychom mohli něco odmítnout. Teď čekáme podobnou samozřejmost. Když nepřichází, může nás to bolet i kvůli všemu, co jsme si tehdy nedovolili my.
S přibývajícím věkem se navíc můžeme bát chvíle, kdy už nezvládneme věci, které jsme dřív dělali bez přemýšlení. Nákup, cestu k lékaři, celý den o samotě. Říct si o pomoc může být těžké. Zvlášť když jsme byli dlouho těmi, kdo ji dávali.
Dospělá dcera třeba nemůže jezdit každý den. Nabídne, že nakoupí a pomůže zajistit péči na dny, kdy tam nebude. Rodiče ale může trápit i to, že s ní chce prostě být. Ona mluví o tom, co dokáže zařídit, on slyší, že na něj nemá čas. Oba mohou z rozhovoru odejít zklamaní.
To samo ještě nemusí znamenat, že je mezi nimi něco špatně. Těžší je, když se k tomu přidá:
Kdybys chtěla, čas by sis našla.
Doma ji přitom někdo čeká taky. Dítě, které chce konečně dopovědět, co se mu stalo ve škole. Partner, se kterým už několik večerů mluví hlavně o tom, co všechno se musí stihnout. A sama by si možná potřebovala jen na chvíli sednout, aniž by přemýšlela, co zase zanedbala.
Někdy opravdu chceme být na obou místech. Od rodičů odjíždíme s výčitkami, doma jsme podráždění a večer nás mrzí i to. Další návštěvu pak slíbíme dřív, než se podíváme, jestli ji vůbec máme kam vměstnat.
V takové chvíli už může být těžké poznat, co děláme z lásky a co ze strachu, že zase zklameme. Obojí se do jednoho dne vejde.
Když ve vztahu byla blízkost a zájem, má z čeho vyrůst i chuť pomoct. Chceme vědět, jak se rodiče mají, zavoláme, přivezeme, co potřebují. Nemusíme u toho přepočítávat, kolik nocí kdysi proseděli u naší postele. Záleží nám na nich.
Ani láskyplný vztah ale nezařídí, že budeme mít vždycky dost zdraví, času nebo sil. Můžeme rodiče milovat a přitom nezvládnout každodenní péči. A hledání jiné pomoci může bolet, i když víme, že už sami nemůžeme dál.
Stejně tak věk sám nespraví vztah, ve kterém bylo dlouho těžké být. Jestli dítě roky zažívalo ponižování, strach nebo pocit, že nikdy není dost dobré, nepřestane to být součástí jeho zkušenosti jen proto, že rodič zestárl. Přesto může slyšet, že teď už má všechno nechat být.
Vždyť je to přece máma. Vždyť je to táta.
Za takovou větou někdy zůstane celý příběh, na který se nikdo nezeptá.
Když vidíme osamělého rodiče, nemusíme vědět, co jeho dnešnímu vztahu s dětmi předcházelo. Soud o jejich nevděčnosti pak může přijít příliš snadno. Stejně jako opačný soud, že si za svou samotu určitě může sám.
V mnoha rodinách nejde o to přestat se mít rádi. Jde o chvíli, kdy už nejde vyhovět všem. Dospělý člověk může být zároveň něčím dítětem i rodičem dětí, které ho ještě potřebují každý den. A pokud pokaždé ustoupí výčitkám, někdo další bude znovu čekat.
Někdy mi proto připadá lepší být „špatné dítě“ než špatný rodič. Unést, že nás vlastní rodiče za nevděčné považují, může být těžké. Zvlášť když jsme celý život chtěli, aby s námi byli spokojení. Ale ani naše děti si nás nevybraly. A nemohou pořád čekat, až budou spokojení všichni ostatní.
Jednou možná sami budeme toužit po častějších návštěvách a pomoc bude vypadat jinak, než jsme si představovali. Bude nás to mrzet. Může nám chybět obyčejné společné odpoledne, i když je nakoupeno a všechno potřebné zařízené. I to se dá říct, aniž bychom začali vyjmenovávat, co všechno jsme pro děti udělali.
Až nás někdy napadne věta „po tom všem, co jsme pro tebe udělali“, možná v ní uslyšíme i něco, co se nám říká hůř. Že se bojíme. Že nám někdo chybí. Že jsme si společnou budoucnost představovali jinak.
