Článek
Ne ovšem všichni – v korunovačním pokladu francouzských králů se tento staroslověnský rukopis ocitnul až v 16. století: o Velikonocích roku 1574 ho jako dar katedrále v Remeši, korunovačním městě francouzských králů, věnoval kardinál Karel Lotrinský. A proč zrovna tuto knihu? Inu, domněnka byla, že se jedná o starobylý vzácný manuskript od samotného sv. Jeronýma. Dle středověké legendy měl být tento raně křesťanský světec a autor latinského překladu Bible, mylně dokonce považovaný za Slovana, také tvůrcem staroslověnského písma.
Samotný rukopis je složen ze dvou částí - starší, psaná cyrilicí, pochází z 11. století a je spojována se Sázavským klášterem jakožto centrem staroslověnské liturgie a písemnictví. Druhá část je ze století čtrnáctého a hlaholicí jí dopsali řeholníci v pražském klášteře Na Slovanech (Emauzy). Ten byl založen roku 1347 Karlem IV., který do nové církevní instituce pozval benediktiny z Chorvatska (tzv. hlaholáše), užívající církevní slovanštinu. A právě Karel IV. věnoval emauzskému klášteru vzácný rukopis, považovaný za vlastnoručně sepsané dílo českého světce Prokopa. Ze 47 oboustranně popsaných pergamenů je 16 psáno cyrilicí a 31 hlaholicí. Bohatě zdobená knižní vazba, posázená drahými kameny a relikviemi, dokonce částečkou Pravého kříže, se ztratila v době francouzské revoluce. Tehdy na nějaký čas zmizel i rukopis, dlouhý čas pokládaný za nenávratně ztracený. Zbavený desek, tudíž i drahokamů i relikvií (z roku 1793 se dokonce zachoval zápis z rabování remešské katedrály), byl objeven až ve třicátých letech 19. století. Naštěstí se dostal mezi knihovní sbírky a unikl tak osudu mnoha dalších, revolucionáři zabavených knih, které byly užity pro vojenské účely k výrobě papírových patron do děl a pušek - po rozřezání či roztrhání posloužily jako obaly prachové náplně (dle odhadů bylo během revoluce takto zničeno přes čtyři miliony svazků).
Jak a kam se staroslověnský spisek z Emauz dostal, není zcela jasné. Zřejmě koncem 14. století či za husitských válek mizí z Prahy (nejisté zmínky o daru byzantskému legátovi), aby se konečně objevil v Konstantinopoli (Cařihradu); tady ho od zdejšího patriarchy zakoupil výše zmíněný francouzský kardinál, který jej o Velikonocích roku 1574 věnoval remešské katedrále. A vzácný rukopis se začal užívat při korunovačním obřadu panovníků Francie.
Překvapením pak bylo, když roku 1717 při návštěvě Remeše rozpoznal ruský car Petr Veliký, kterému Remešský evangeliář hrdě ukázali, v dosud neznámém písmu hlaholici a dokonce byl schopen ji přečíst.
Jeronýmovo autorství bylo zpochybněno a vyrojily se nejrůznější, opět mylné hypotézy o původu spisu. Abbé Pluche v 18. století pevně věří, že dílo pochází od Ebbona, správce knihovny Ludvíka Pobožného (9. stol.), který jej měl získat na svých cestách. Velmi rozšířený byl názor, že Anna Kyjevská, dcera knížete Jaroslava Moudrého, vzácný manuskript dovezla darem u příležitosti své svatby s francouzským králem Jindřichem I. Podle další hypotézy byl nalezen v Jeruzalémě během křížových výprav nebo ukořistěn Francouzi při dobytí Konstantinopole. V pokladnici setrval staroslověnský svazek až do Francouzské revoluce.
A kdo že na něj vlastně přísahal? Francouzští panovníci od 16. století, počínaje Jindřichem III., přes „Krále Slunce“ Ludvíka XIV., a dále až do 18. století, kdy byl spisek poničen revolucionáři za francouzské revoluce.
Poněkud neblaze proslulý národní buditel Václav Hanka vydal roku 1846 tiskem jeho české faksimile pod názvem Sázavsko-emauzské evangelium, za což získal jak ocenění od cara Mikuláše I., tak od rakouského císaře Ferdinanda I., který mu k tomu navíc přidal i briliantový prsten.
Zdroje:
