Článek
Nedávno mi přišel anonymní dotaz: „Jak najít odvahu jít k psychoterapeutovi? Chci jít, ale mám strach…“ na instagramu.
Otázka, která je mnohem častější, než se zdá. Přestože se v České republice už od roku 2013 reformuje psychiatrická péče a o duševním zdraví se mluví čím dál víc, stále kolem něj panuje spousta předsudků. Slovo psychiatr v mnohých vyvolává představu někoho, kdo „píše prášky bláznům“. Přitom je to lékař jako každý jiný – jen místo zlomené ruky léčí zlomenou duši.
Léky nejsou všechno
Mnoho lidí si myslí, že když dostanou správnou medikaci, je hotovo. Ale tak to není. Po operaci kolene také následuje rehabilitace – bez ní se neobejdeme. Stejně tak po psychickém zranění nestačí „pilulka štěstí“.
Léky jsou často důležitou berličkou – pomáhají srovnat chemické procesy v mozku, aby člověk vůbec mohl začít pracovat v terapii. Ale skutečné uzdravení přichází až ve chvíli, kdy se začneme zabývat tím, proč k potížím došlo, jak reagujeme a co se v nás děje. Psychofarmaka, jak říkal emeritní profesor Masarykovy univerzity MUDr. Jaromír Švestka, DrSc., jsou pouze „regulativní“ - mírní příznaky nemoci, ale neléčí její původ.
Předsudky a nálepky
O duševním zdraví se mluví víc než dřív, a to je skvělé. Lidé se učí pojmenovávat své emoce, hledají pomoc, pečují o sebe. Ale s tím se pojí i riziko „psychiatrizace“ – tedy tendence všechno škatulkovat a přidělovat diagnózy. Ne každá těžká životní etapa znamená nemoc.
Je to podobné, jako byste si jednou v životě zlomili nohu a už napořád nosili berle, i když máte jen chřipku.
Kdy vyhledat odborníka?
Pokud cítíte, že se s vámi něco děje a nerozumíte tomu, je dobré začít jemně – třeba anonymně napsat na krizovou linku nebo zavolat. Pomůže vám zorientovat se a rozhodnout, zda je čas na terapii.
Na psychoterapii může jít kdokoli od 16 let – není potřeba mít diagnózu ani doporučení od psychiatra. Terapeut vás nevyléčí, ale pomůže vám rozmotat klubko myšlenek, naučit se se sebou zacházet a pochopit své prožívání.
Moje první sezení
Na terapii jsem se dostala až během hospitalizace. Tam už se mě nikdo neptal, jestli chci – byla povinná. A přesto to bylo to nejlepší, co mě mohlo potkat.
Vzpomínám si na své první individuální sezení: šedý gauč, krabice kapesníčků, nervozita. Terapeutka to vycítila a nabídla mi, ať si vyberu kartu z balíčku připomínajícího DixIt. Zdánlivá maličkost, která pomohla prolomit ledy. Takové drobné techniky dokážou zázraky – odvedou pozornost od úzkosti a pomalu otevřou cestu k sobě.
Jak sbírat odvahu
Začněte třeba psaním deníku. Zapisujte si, co prožíváte, co vás trápí, čeho se bojíte. Uvidíte, že chaos v hlavě začne dostávat tvar. Deník může být skvělým pomocníkem v terapii – pomáhá zmapovat emoce, spouštěče, reakce a postupně objevovat strategie, jak zvládat těžké situace.
Já už si bez něj nedovedu život představit. Jednak v něm mohu dát prostor kreativitě a současně je to můj nástroj přípravy pro terapii, nebo prosté urovnání si myšlenek, když mám pocit, že jimi mám přeplněnou hlavu.
Dalším krokem může být rozhovor s někým, kdo terapií už prošel. Sdílená zkušenost dává sílu a naději.
A nakonec – prostě to zkuste. Zavolejte, napište, domluvte si první sezení. Odvahu najdete až v pohybu.
Není to snadné, ale stojí to za to
Terapie není procházka růžovým sadem. Někdy bolí, jindy rozbouří emoce, které jsme roky drželi pod pokličkou. Ale právě v tom je její síla.
Jako u porodu – kontrakce bolí, ale bez nich by se nové dítě nenarodilo.
Stejně tak se při terapii znovu rodíme – k životu, který není ovládán strachem, bolestí ani starými kostlivci.
Pokud vás napadlo, že byste možná taky potřebovali o něčem mluvit, věřte mi – to už je ten první krok.
Pokračovat na další článek.
