Článek
Tohle jsem se o sobě dozvěděla
Mezi ty nejčastější stereotypní věty, s nimiž jsem se setkala, patří třeba tyhle: Jsi jen přecitlivělá. Chceš jenom pozornost. Jsi prostě labilní. U tebe člověk nikdy neví, co může čekat. Seš drama queen. Jsi líná. Bereš si všechno moc osobně. Pořád musíš někoho kontrolovat, to je hrozně manipulativní. Jsi blázen.
A to je jen malý výčet toho, co jsem o sobě nebo lidech, kteří se potýkají se stejnou diagnózou, dozvěděla od tzv. zdravých lidí.
Kde končí osobnosti a začíná diagnóza
Netvrdím, že něco z toho není do určité míry pravda. Ale co už není tak zjevné je fakt, že to má své důvody. Řada výše uvedených stereotypů je totiž důsledek onemocnění. Ne moje rozhodnutí. Ne něco, co bych si přála. Ale něco, na čem dost intenzivně pracuju.
Jsem přecitlivělá?
Ano, asi jsem. Protože některé věci jsou pro mě zraňující s ohledem na to, jak traumatické pro mě byly v minulosti. Může se někdo opravdu divit, že si obrečím, když si někdo dělá legraci z toho, jak vypadám, nebo že se snažím zhubnout, když jsem jako malé dítě byla neustále vystavovaná právě negativnímu hodnocení svého vzhledu a váhy?
Když bude někdo zdravého člověka roky kopat do holeně, nebude pak trochu přecitlivělý na lehké kopnutí "z legrace"? Nebude ho to bolet víc, když se do té holeně uhodí, protože je ta noha prostě oslabená?
Nebude člověka na vozíku bolet, když nějaký chytrák začne zesměšňovat, že nemá nohy? Jasně, v rámci blízkých vztahů si i já dokážu dělat legraci z toho, že jsem porouchaná. Stejně tak věřím, že si i tělesně postižení mohou dělat legraci ze svého hendikepu. Ale když jde o útok, už to taková zábava nebude…
Jsem labilní?
No jasně, že jsem! Všechny emoce, které prožívám, jsou jak na steroidech. Když mám radost, tak ta emoce jde ven i se slzami štěstí. Když je mi smutno, dusí mě to. Tohle ale není o tom, že to dokážu regulovat. Prostě jsou moje emoce občas větší, než dokážu unést. Ale já si nevybrala, že to tak budu mít. Nikdo si jednoho dne neřekne: „Heeej, já chci bejt nemocnej, budu brečet kvůli ničemu a smát se jako magor, to bude super.“ Diabetik se taky nerozhodne: „Ty jo, to by bylo super, kdybych si musel píchat inzulin!“
Chci pozornost?
Do určité míry určitě. Většinu svého dětství jsem ji totiž nedostávala v míře, kterou si dítě zaslouží. Musela jsem rychle dospět. Pro biologického otce jsem byla jen číslo účtu a dodnes mi vzadu na krku vstávají chloupky, když si vzpomenu, jak jsem ho chtěla obejmout a on mě odstrčil. Když jsem mu chtěla něco říct, nikdy neměl čas. A to jsem ho potkávala jen občas u babičky, protože nestál o to, aby se mnou trávil čas.
Měli jsme spolu být každou druhou neděli. Za celý život se mnou strávil 1× dvě hodiny sám, když ho moje maminka poprosila, jestli by mě vzal do cirkusu, že mi to slíbila, ale musí do práce. To bylo všechno. Zatímco mému bratrovi se věnoval, bral ho k moři, zajímal se o něj.
Je tak těžko pochopitelné, že mám nedosycenou potřebu pozornosti, když klíčová postava dává jen odmítnutí a nezájem?
Jsem líná?
A víte vy, jak vyčerpává deprese? Nebo jak vyčerpává permanentní emoční přetížení? Hraniční porucha osobnosti se neodehrává jen v hlavě. Někdy z ní ukrutně bolí celé tělo. Neděláte nic a bolí klouby i svaly jako po zaběhnutí maratonu. Někdy mám dokonce pocit, že cítím jednotlivé orgány a bolí i ty. Jako kdyby je někdo trhal vejpůl. A na to nezabere žádný lék. To holt jednoho vyčerpá.
Jsem manipulativní?
Nemyslím. Rozhodně ne víc, než kdokoliv jiný. Jediná manipulace, kterou si uvědomuju, je to, když jede opilá kamarádka uprostřed noci domů na kole. Mám strach, aby dojela v pořádku. Je to manipulativní? Ano, je. Je to špatné? A v čem konkrétně…
A takhle bych mohla pokračovat. Jasně, že mám řadu negativních vlastností. Jsem posedlá čistotou, pořádkem, jsem urážlivá, občas musím mít poslední slovo. Někdy jsem panovačná, hrozně tvrdohlavá a podezíravá. Ale ukažte mi někoho, kdo nemá špatné vlastnosti.
Hraniční porucha osobnosti má i svá pozitiva!
Proč se víc nemluví o tom, že lidé s hraniční poruchou osobnosti jsou kreativní, vnímaví, dokážou vejít do místnosti a nacítit se na atmosféru, která v ní panuje? Proč se mluví o promiskuitě, ale neříká se, jak moc můžeme být loajální a jak hluboké vztahy dokážeme udržovat? Víte třeba to, že lidé s hraniční poruchou jsou nesmírně intuitivní a taky to, že mohou mít vážně dobrý tah na branku, pokud k tomu mají příležitost a podmínky?
Dokážeme být víc, než si možná myslíte/me.
Jakmile se totiž stabilizujeme, dokážeme dělat obrovské pokroky třeba v terapii. V práci jdeme kolikrát na doraz. Neděláme věci jen napůl, pokud jsme stabilizovaní a máme takové podmínky, v nichž s námi nikdo nemanipuluje, netlačí na nás, dá nám prostor, můžeme být velmi výkonní.
Nikdo není diagnóza
To, že se někdo potýká s hraniční poruchou neznamená, že JE hraniční porucha osobnosti. Neznamená to, že se v jedné osobě koncentrují všechny možné (i nemožné) negativní vlastnosti. Jsme lidé jako kdokoliv jiný. Máme své zápory, ale taky spoustu kladných vlastností a osobnostních rysů. A zasloužíme si, aby se o nich mluvilo, abyste je viděli. Abyste viděli nás jako celek. Ne jen jako F60.3…
