Článek
pozn. Článek obsahuje zmínku o sebevražedných myšlenkách/pokusu – čtěte prosím jen, pokud se cítíte v bezpečí.
Fyzická únava a stres
Momentálně procházíme opravdu velmi náročným životním obdobím. Spousty starostí, do toho rekonstrukce, kterou realizujeme od 1. srpna letošního roku. Chodíme do práce, denně do večera děláme, protože fakt nejsme zavodáři, takže si většinu věcí musíme udělat svépomocí, abychom co nejvíce snížili náklady. Skoro dva měsíce jsme žili na stavbě, kde jsem se přesto snažila udržovat pořádek, už jen proto, že máme dvě zvířata a já fakt nedokážu žít v čurbesu. Byla jsem fyzicky vyčerpaná. Oba jsme.
Útoky
Do toho řešíme starosti, které nechci detailně veřejně ventilovat, ale není to nic příjemného. Prakticky rok jsou proti mé osobě vedeny útoky jistou osobou, před nějakou dobou začal i stalking. Vzhledem k tomu, že se jedná o osobu, které jsem v životě nijak neublížila, je to pro mě o to víc zcela nepochopitelné. Když jde o hejty na sociálních sítích od cizích lidí, člověk se nad to dokáže povznést, s tím problém nemám. Ale tohle je opravdu víc než nepříjemné. Přestože jsem to velmi dlouho zvládala brát s nadhledem. Jenže to taky nelze donekonečna.
Trvá to dlouho a popravdě vzhledem k historii dané osoby se i reálně obávám fyzického útoku na nás, na našeho psa nebo poškození aut. Nebudu zmiňovat ničí identitu, proto píši „osoba“. Nechci klesnout na úroveň někoho, kdo nám ubližuje, ani slovy.
Čeho je moc, toho je příliš!
Jednalo-li by se pouze o rekonstrukci a občasné útoky a výhružky, nebyl by to takový problém. V terapii jsem se dostala velmi daleko. Běžně dokážu včas detekovat, že se něco děje, situaci si zvědomit a zcela racionálně zvolit zdravé vzorce jednání oproti těm starým, zažitým. Toxickým. Ale…
K tomu se přidaly další stresové momenty související s mou prací. Problémy s jídlem. Špatný spánek. Retraumatizace. No a nakonec jsem onemocněla, takže jsem musela zůstat ležet v posteli, jelikož jsem neměla sílu vstát a něco dělat. Tohle je pro mě pořád velký problém. Nejsem zvyklá nechat se obskakovat. Roky jsem byla zvyklá postarat se o sebe, svá zvířata, jídlo a domácnost i ve chvílích, kdy jsem měla horečky. A to i když jsem věděla, že můžu kdykoliv poprosit rodiče a ti by mi rádi pomohli. Ale já si o tu pomoc neuměla říkat, protože jsem vnímala jako slabost, když se nedokážu postarat sama.
Podpora, kterou nemám zažitou
Najednou mám ale vedle sebe člověka, který mi ani v nejmenším nevyčte, že mi není dobře, že si potřebuju odpočinout, natož když jsem na antibiotikách. Naopak se o vše stará, vaří mi čaj a nosí jídlo do postele a není to moje máma. To je krásný pocit, ale neznám to a neumím si s tím poradit.
Starý vzorec mě svedl z cesty
S ohledem na to všechno, v tom oslabení, ve vzteku na sebe, že mám zánět průdušek, se právě vrátil onen nesprávný vzorec. Ten, který na mě křičí, že jsem na obtíž. Že všechno špatné je moje vina. A to snad i včetně nevlídného počasí, zvyšování daní nebo válečných konfliktů.
Pak už stačila jen pověstná poslední kapka, probdělá noc a pak přišlo temno. Jako by se vnitřní kritik utrhl ze řetězu a všechny mé obranné strategie překryl temným stínem a já je nedokázala vidět, natož pak najít a použít.
Znáte to rčení „Příležitost dělá zloděje.“? Vážně platí. Stačilo, že můj partner odešel z bytu. Věděla jsem, že bude do hodiny zpátky, přesto jsem z posledních sil napsala dopis, u něhož jsem nechala svůj telefon a odešla.
Relaps neznamená, že zotavení se nezdařilo!
Píšu to proto, aby bylo jasné, že ani po letech práce na sobě není návrat starých vzorců a relaps selhání. Je to signál, že je toho prostě moc – a že i tehdy je možné znovu vstát a pokračovat.
Co se dělo po tom, co jsem odešla z domu, a jak probíhala práce odborníků se dozvíte v příštím článku.
S láskou
zachráněná Helli
