Článek
Upozornění: Článek obsahuje informace o sekundární viktimizaci a popis sexuálního napadení, které mohou spustit reakci, proto si rozmyslete, zda se cítíte natolik stabilní, aby Vám následující text neublížil.
Po téměř patnácti letech se konečně vyrovnávám s tím, co se mi stalo.
Bylo mi 20 let, když k tomu došlo. Měla jsem za sebou sexuální zneužívání v dětství, tudíž moje reakce nebyla standardní. Ale to ani těch, kdo u toho byli.
Stalo se to po plese v domě u jednoho známého. Všichni jsme byli opilí. Já opravdu hodně. Tehdy někoho napadlo (nevzpomínám si koho), že by bylo super lehnout si všichni na jednoho z kluků, který byl na mol a odpadl jako první.
Já byla ve stavu, že jsem okamžitě usnula, když jsem si lehla. A pamatuji si už jen to, že mě vzbudil průnik.
Reakce obětí mohou být matoucí.
Oběti sexuálních napadení mají různé, pro někoho nepochopitelné reakce. Tou mojí byla spolupráce, ačkoliv mě to bolelo, byla jsem vyděšená a nechtěla jsem to.
Některé oběti tzv. zamrznout, jiné bojují. Já to chtěla mít co nejrychleji za sebou, protože jsem se bála, jaká by byla reakce, kdybych se bránila.
Přítomní nechápali, že se děje něco, co by nemělo.
V domě spalo dalších několik lidí. Vzájemně se šli probudit, aby o to, co se děje o patro níž, nikdo nepřišel. Včetně mé kamarádky, kterou jsem tehdy považovala za někoho, komu mohu 100% důvěřovat.
O patro výš se tím bavili natolik, že se ten kluk zvedl a šel jim říct, ať jsou zticha. Ani tehdy nikoho nenapadlo, že by se mohlo dít něco, co není v pořádku. Nejspíš proto nikdo nezasáhl ani tím, že by řekl, že to asi není moc v pohodě, když jsem na šrot. Chápu je. Nemohli vědět, co mám za sebou a že moje reakce je vlastně strach, ne potěšení.
S ránem přišla úleva a následně výčitky.
Matně si vzpomínám, že jsem po tom brečela a strašně si přála být už pryč. Ráno jsem se vzbudila na zemi. Naštěstí sama, protože ten kluk odjel brzo ráno. Byla mi zima, a tak jsem se vydala do prvního patra, kde jsem původně měla spát v pokoji s kamarádkou.
Tehdy byla mým nejbližším člověkem, a tak jsem si lehla k ní a toužila po troše bezpečí. Přišel jen komentář: „Tak sis to aspoň užila. Podle toho, co jsme všichni slyšeli.“ V tu chvíli se mi chtělo umřít. Nebyla jsem schopná slova.
Dělala jsem, že spím. Když jsem zůstala v pokoji sama, přála jsem si nebýt. Strašně jsem se styděla. Připadala jsem si špinavá. Do toho postupně začali chodit ostatní, kdo ještě neodjeli - po jednom do pokoje -, kde mi říkali, že mám přijít na snídani. „Vždyť se nic nestalo; Neboj, my se ti nebudeme smát; O nic přece nejde, tak sis to tu užila…“
Sebrala jsem zbytky odvahy a šla čelit reakcím.
Po nějaké době jsem se odhodlala vyjít z pokoje a zkusila ze sebe ve sprše smýt vinu uplynulé noci. Moc to nepomohlo, ale přesto jsem šla - já, ta špatná - dolů na snídani. Samozřejmě, že se to rozebíralo. Dozvěděla jsem se, jak někdo budil všechny ostatní, aby nic nepropásli.
Když jsem sebrala odvahu a řekla, že jsem nevěděla, kdo to je a že mě vzbudilo to, že do mě ten kluk pronikl, snad všichni se jen smáli a přišla poznámka, že to byly tak trochu Hry bez hranic. Taky jsem se dozvěděla, že jsem vlastně ta špatná právě já, protože ten kluk má doma přítelkyni.
Do hlavy se začal zarývat ten nejhorší vzorec vnímání sebe samé.
Odjížděla jsem domů zamlklá a s pocitem, že jsem ten nejhorší člověk na světě a že to já jsem provedla něco příšerného. Bohužel jsem si ani nepamatovala, zda ten kluk použil ochranu, a protože jsem v té době neměla důvod brát antikoncepci, jelikož jsem neměla partnera a za sebou pouze dvě dobrovolné sexuální zkušenosti, měla jsem obavy, abych neotěhotněla.
Hned v pondělí jsem mazala ke gynekoložce, kam mě vlastně dotáhla spolužačka z vysoké, protože viděla, že jsem hodně úzkostná. Když jsem paní doktorce popsala, co se stalo a že si z toho mnoho nepamatuju, upozornila mě - poté, co mě vyšetřila -, že se jedná o znásilnění a že bych to měla nahlásit.
Samotné to slovo ZNÁSILNĚNÍ mě vyděsilo, protože jsem stále byla nastavená spíš tak, že je to přece moje vina. To já se opila. To já usnula. To já se přece nebránila. A tak jsem začala obhajovat toho kluka a vysvětlovat, že to bude spíš nedorozumění.
Upozornila mě ale, že jakýkoliv styk, k němuž předem nedám souhlas, je znásilnění a je úplně jedno, jak moc jsem opilá nebo že se nebráním. Řekla, že se tohle nesmí dít.
Byla jsem zmatená a potřebovala jsem pochopení a oporu.
Znejistěla jsem. Během následujících dní jsem se viděla s tou svou kamarádkou, která byla svědkem události, a tak jsem jí řekla, co jsem se dozvěděla od gynekoložky. Ta reakce mě ale utvrdila v tom, že se paní doktorka plete. Moje kamarádka se rozzlobila a vyjela na mě, že nechápe, proč to tak dramatizuju a že doufá, že nehodlám nikoho z ničeho obviňovat a ničit život tomu klukovi.
A tak jsem popřela svoje emoce i pochybnosti o své vině. Nastavila jsem si to v hlavě tak, jak se k tomu stavěli všichni zúčastnění. Byly to holt HRY BEZ HRANIC. Nechala jsem si to v sobě. A sžila se s přesvědčením, že to bylo v pořádku, protože můžu být ráda, že na mě vůbec někdo vleze. Začala jsem se vnímat jako věc, která slouží k použití komukoliv. Toto vnímání sebe sama jsem si nesla celé roky.
Sebeláska přinesla zlom a já přepsala ten toxický vzorec chování k sobě.
Až když jsem začala nacházet svou vlastní hodnotu a dokázala k sobě být laskavější a přistupovat k sobě s láskou, našla jsem odvahu přiznat sama sobě, že to, co se mi stalo, bylo opravdu znásilnění. Ať už k němu došlo jakkoliv. Ať už moje reakce během onoho aktu a po něm byla jakákoliv.
Dnes už znám svou hodnotu a vím, co si (ne)zasloužím.
Neobviňuju, ale vyzývám k sebelásce oběti a k empatii ostatní.
Proč o tom píšu? Nechci zpětně nikoho obviňovat. Pořád to beru tak, že jsme všichni byli příliš nezkušení, mladí, opilí a tak trochu hloupí. Nemělo se to stát. Ale až dnes si uvědomuju, že mnohem horší, než ten samotný styk, byly pro mě ty reakce.
Bylo to pro mne zdrcující. A ovlivnilo to můj život a postoj k sobě samotné na dlouhá léta.
Natolik, že jsem se sexuálním stykem převážně trestala. Byla to pro mě forma sebepoškozování. Utvrzovala jsem se dokola v tom, že jsem věc, nikoliv člověk, který má právo se cítit jako lidská bytost. Má to souvislost i s dalšími traumaty, které jsem v minulosti prožila.
Tento článek nemá být nástroj obvinění, ať už kohokoliv. Chci apelovat na to, že pokud jste se staly obětí, NENÍ TO VAŠE VINA! Ať se vám kdokoliv snaží cokoliv namluvit, tak není. A jste-li v roli člověka, k němuž má někdo takovou důvěru, aby mu svěřil své pocity, buďte k němu citlivější. Nesuďte ani jeho, ani jeho emoce.
Vyslovit nahlas, že se vám stalo něco takového, chce nesmírnou dávku odvahy. Takže pokud vám ten člověk dává tu důvěru, nehodnoťte ho. Vidí ve vás oporu, tak mu jí dejte. Vyslyšte jeho obavy. Naslouchejte jeho pocitům.
Jsem si jistá, že bych tenkrát tak jako tak nešla na policii. Neřešila bych to touto cestou. Já si jen potřebovala promluvit s někým, komu věřím. Kdo mě vyslechne a podpoří v tom, že je v pořádku, že mi z toho není dobře. Právě to by mi bývalo možná stačilo, abych se nepropadla až tam, kde jsem byla.
