Článek
I já můžu být inspirací
Spousta lidí žasne a jen stěží dokáže pochopit, jak dokážu pracovat s tím, co mě v životě potkalo. Kolik z toho jako následek můžu mít psychiatrických diagnóz, a přesto se nevzdat a být pro druhé inspirací.
Jednak je to moje vnitřní nastavení. Ani jako oběť nesnáším roli oběti a rozhodně v ní nehodlám setrvávat. Proto je pro mě naprosto nepřirozené sedět někde schoulená a jen naříkat na to, jak je život děsně nespravedlivý.
Život není peříčko
No, život je někdy nespravedlivý k nám všem. To jsem pochopila už jako malé děcko. Ale nepřinutilo mě to padnout na kolena a zůstat ležet. Narovnala jsem se, nasadila úsměv a šla dál.
Jsem a to stačí
Dnes už vím, že to nebylo zdravé. Ale bylo to funkční. Naučila jsem se přežít a vybojovat si vše, co mám. Nikdy jsem nic nedostala zadarmo a jsem za to vděčná! Znám totiž díky tomu cenu všeho, co mám. Taky vím, že přiznat, že jsem se stala obětí, není slabost. Chce to odvahu. A přiznání neznamená, že tou obětí zůstanu po celý život - to už je moje rozhodnutí.
„Oběť“ je zkušenost, ne povolání
Možná proto mě tak neskutečně vytáčí všichni ti, kteří si v roli oběti rochní celý život, nafasují si na psychiatrii nějakou diagnózu a tu pak tlačí před sebou jak štít, zpoza něho křičíc: „To já ne! Já jsem nemocná/ý, proto se tak chovám,“ aby se zbavili zodpovědnosti za sebe a své chování.
V rámci zotavení jsou různé fáze. Ale ustrnout na jednom místě není zdravé, není růstové. Jsou momenty, kdy je potřeba si něco odžít, ale domnívám se, že pokud na jednom místě člověk stojí x let a nevšímá si, co všechno se okolo mění, a nemá chuť ani touhu pohnout se z místa, pak je něco fakt špatně.
Ano, prošla jsem si peklem. Když nejsem v roli peera a nepopisuju svůj příběh jako nástroj edukace a předání naděje, že lze zvládnout cokoliv, i já musím dnešní optikou, kdy se snažím být na sebe mnohem laskavější, uznat, že můj příběh není z žánru dramat. Můj příběh se odehrál na pomezí thrilleru a hororu. Bez přehánění. Bez patosu.
Holt jsem nedostala nejlepší karty do hry. Ale co se dá dělat? Nemám ve zvyku se vzdávat, a tak prostě hraju a zkouším vyhrát. Znovu a znovu. Nebo aspoň neprohrát.
Odměnou za tento postoj jsou mi ty pochvalné komentáře od lidí, k nimž promlouvám během destigmatizace. Nebo od těch, s nimiž jsem strávila nějaký čas v terapii. Pravdou ale je, že to celé není jen moje zásluha…
Motýlí efekt je naděje
Ačkoliv mám nějaké své přirozené nastavení, temperament, touhu žít, tak na cestu, po níž kráčím, mě velmi nenápadně navedl MUDr. Petr Hrubeš. Často o něm mluvím na besedách a vy odsud jeho jméno znáte v souvislosti se sérií článků o mém nedávném pobytu v denním stacionáři, jehož je pan doktor vedoucím lékařem.
Byl to právě doktor Hrubeš, který byl mým lékařem v době mého prvního pobytu na psychiatrické klinice poté, kdy jsem se po všech těch letech v režimu přežití konečně zhroutila a dopadla na dno. Byl to on, kdo byl autoritou během mých prvních krůčků v terapii. Byl to on, kdo mi sdělil první ze seznamu mých diagnóz. A byl to právě on, kdo řekl tu důležitou větu: „Ale Helenko, vy nejste hraniční porucha osobnosti, …“
Tehdy jsem si to plně neuvědomovala, ani pár let poté ne, ale dnes už vím, že to byl ten správný ukazatel na mé cestě. To správné pošťouchnutí. Ten pověstný pohyb motýlích křídel, který dal vše do pohybu.
Když někdo ukáže, kde najdeš mapu, neujde tu pouť místo tebe
Samozřejmě, tu cestu jsem musela ujít sama. Musela jsem si to odmakat. Poctivě. Protože tohle je snad jediná práce na světě, kterou fakt neošulíte, aniž by vás to velmi rychle doběhlo. Tvrdě. Bolavě. A pořád nejsem na konci.
Nejsem vědma, ale tohle vím
Mám ale pořád odhodlání jít dál a dál. Mám odvahu bojovat, přijímat i pouštět všechny své démony. Mám kuráž nevzdat se, dokud se jednoho dne neohlédnu a nebudu si jistá, že už je po všem. Ten den jednou přijde. Pár let to ale potrvá. Kdo ví - možná zbytek mého života. Nakonec ale právě ten den nastane.
A i kdyby to měl být poslední den mého života, i tehdy si vzpomenu na všechny, kteří mě podporovali na mé cestě, pomáhali, inspirovali, povzbuzovali, milovali mě navzdory mým selháním, na mojí báječnou paní doktorku Elenu, která mi už 5 let dodává naději, moje terapeutky, rodinu, přátele. Vzpomenu si ale ještě na jednoho člověka. Tím bude doktor Hrubeš. A jeho efekt motýlích křídel.
S láskou
Helli
