Článek
Už nežijeme ve stejném světě jako dřív.
Generace, které se narodily před rokem 2000, dnes už žijí v úplně jiném světě. Domnívám se, že jsme byli vychovávaní jiným způsobem, měli jiné možnosti, interagovali jsme s okolím primárně na bázi osobního kontaktu a snad proto jsme se všichni drželi trochu zpátky, pokud jde o projevování názorů a emocí.
Vzpomínám si, že nám domů taťka pořídil první počítač, když jsem končila základní školní docházku. Internet jsme zařizovali až v průběhu mého prvního roku na střední škole. Impulzem pro toto rozhodnutí bylo právě moje studiu.
Internet byl vlastně ještě v plenkách a umělá inteligence pořád spíš sci-fi. Během několika málo let se vše změnilo. Přišlo ICQ, pak Facebook, Instagram… Dnes už nestíhám sledovat, jaké všechny platformy vlastně lidé využívají.
Proč je dnes online komunikace tak agresivní?
Ani jsem nepostřehla, kdy k tomu došlo, ale ta komunikace, zejména na zmiňovaných sociálních sítích, je až děsivě agresivní. Připadá mi, že lidé zapomínají, že existuje rozdíl mezi konstruktivní kritikou a urážením. Že existuje zásadní rozdíl mezi názorem a nenávistným projevem.
Překorektizování a strach cokoliv říct
Na druhou stranu se ale rozšířil i jakýsi nešvar překorektizování, kdy se člověk musí bát udělat vtip, aby nedostal bídu. Nebo vysvětlovat až polopaticky svůj názor, aby bylo zřejmé, že nemá zájem nikoho urazit či útočit.
Sama jsem se opakovaně dostala do situace, kdy jsem se chtěla vyjádřit k tématu, které se mě nějakým způsobem dotýkalo, chtěla jsem sdílet svou zkušenost a setkala se s naprostým nepochopením a nechala se vtáhnout do kolotoče opakovaného vysvětlování. Dnes už se komentování raději víceméně zdržuji.
Já jsem zodpovědná za to, co konzumuju
Taky mě to ale donutilo více se zaměřit na to, jaké tvůrce sleduji, jaké stránky, na jakých platformách trávím čas a hlavně kolik tam toho času trávím.
Pořád jsem trochu masochistka, takže si občas rozklikávám sekci komentářů. Někdy mě pobaví, často rozesmutní a jindy inspirují.
Sekce komentářů by mnohdy nezachránila ani smecta
Připadá mi naprosto šílené, když někdo v komentáři vulgárně uráží tvůrce. Bez kontextu. Prostě jen vulgární výkřik do tmy. Ještě horší pak je, když se v komentářích objevují doporučení, že by se autor článku, příspěvku, videa měl jít raději zneživotnit.
O urážkách hodnotících těla lidí snad ani nemá smysl mluvit nějak zvlášť obsáhle. Holkám se zdravou postavou se nadává, že jsou tlusté a měly by hubnout. Štíhlé jsou buď vychrtlé, nebo i tak tlusté.
Děti vs. dospělý: Proč tolik zloby?
Je pro mne alarmující, když si rozkliknu profil autora takového komentáře a zjistím, že se jedná o dítě. Říkám si, zda z toho vyrostou. Přemýšlím, kde se ta zloba v těch dětech bere. Co jim předávají rodiče?
O to horší mi připadá, když takové komentáře píší dospělí, dokonce už třeba opravdu zralí lidé, od nichž bych očekávala, že v sobě budou mít zakořeněnou nějakou úctu, slušnost, respekt.
A kategorie, která mě vyloženě dokáže šokovat, jsou rodiče, kteří útočí na mladé lidi nebo dokonce děti. Jak je to možné? Copak jim nedochází, coby rodičům (!!!), že tohle se prostě nedělá? Kdyby šlo o jejich dítě, přišlo by jim to taky v pořádku?
Anonymita jako forma opilosti
Zamýšlím se nad tím, zda je ta zloba v lidech přirozeně, nebo ji vyvolává ta určitá anonymita. Anonymita, která možná funguje trochu jako alkohol. Posouvá hranice. Ovlivňuje chování. Ztrácíme kontrolu nad svým jednáním.
Ať je to jakkoliv, vnímám to jako nemoc dnešní doby. Lidé jsou čím dál zlostnější, frustrovanější. A je to vlastně začarovaný kruh. Už bylo dokázáno, že čas, který trávíme na sociálních sítích, silně ovlivňuje naší duševní pohodu. Zpravidla velmi, velmi negativně. Pokud si nezvolíme jinou cestu.
Jak online prostředí ovlivňuje psychiku?
Jestliže sami nejsme v pohodě, jen těžko můžeme předávat dál něco pozitivního. A tak, když nejsme v pohodě a nemáme do ničeho chuť, vezmeme do ruky mobil a šup na socky, kde si vybíjíme onu frustraci. Nasáváme a šíříme zlobu. Přitom se tím ochuzujeme o všechno dobré, doslova si ubližujeme.
Asi nejvíce mě překvapují komentáře typu: „Tohohle člověka nenávidím!“ Nic víc. Prostě věta k někomu, koho dotyčný ani nezná osobně. Vážně si ta, v tomto případě dáma okolo 60 let věku, neuvědomuje ve své zralosti se svými životními zkušenostmi, že ubližuje jen sama sobě?
Když cítím tak silnou negativní emoci, jakou nenávist beze sporu je, vyčerpává to nejvíc mě. Osobnost, které patřil ten komentář, si ho nejspíš nikdy ani nepřečte. Tudíž ji vůbec nijak nezasáhne, nemá nejmenší vliv na její život, na pohled na sebe, žije, aniž by se v jejím životě cokoliv změnilo.
Proč to neudělat jinak?
Naproti tomu autoři takových komentářů sami sebe ubíjí prožíváním té nenávisti a už jen tím, že mají potřebu to někam napsat, vynakládat úsilí a ztrácí čas, který by mohli přece věnovat něčemu úplně jinému, co by mu udělalo radost, co by jim do života přineslo něco pozitivního.
Nevěřím, že někomu udělá dobře na duši na zbytek dne, když napíše jednu nenávistnou větu někam do komentářů. Zato věřím, že když by ty dvě minuty věnoval sám sobě, ať už by to bylo čímkoli příjemným - pustil si oblíbenou píseň, přečetl něco hezkého, zavřel oči a soustředil se na svůj dech, podíval se z okna a těšil se pohledem na padající sníh, oblohu -, udělalo by ho to šťastnějším.
Tohle jsou přesně ty momenty, které nás zpřítomňují a právě život v přítomném okamžiku, který věnujeme sami sobě, nám pomáhá udržovat si duševní pohodu.
Jak jsem z toho vystoupila já?
I já měla období, kdy jsem trávila hodiny a hodiny na sociálních sítích. Sledovala jsem životy jiných, aniž bych si jasně uvědomovala, že nejde o realitu, ale jen její výsek. A nikdo nechce ukazovat veřejně nic špatného. Snadno jsem tak propadala panice, že se všichni mají tak dobře a můj život nestojí za nic.
Pak jsem ale trochu prozřela a začala sama na svých sociálních sítích zveřejňovat právě skutečnou realitu. Ne, nefotím se, když pláču. Nedělá mi však problém zveřejňovat své fotografie bez make-upu, s fotoshopem neumím a filtry používám jen v případě, že se mi líbí ten efekt, ne proto, abych jimi něco zakrývala.
Nehltám, vybírám si a tvořím.
Mluvím otevřeně o svém životě. O tom dobrém, co se daří, ale i o svých neúspěších, relapsech, trápení. Nezveřejňuju 100% svého času, ale to, co zveřejňuju, je skutečné a bez pozlátka.
Hodně jsem protřídila tvůrce a stránky, které sleduji. Výrazně jsem omezila sledování bizárů. A taky mám nastavený čas, který trávím na sociálních sítích. Moje maximum je 1h denně na instagramu, stejně tak na facebooku, kde ten čas nejvíce trávím vytvářením svého obsahu namísto scrollování a bezmyšlenkovitého hltání jen tak něčeho. A to, co sleduji, mi dává smysl. Inspiruje mě, rozvíjí.
A jsem šťastnější. Svůj čas trávím smysluplně. Tvořím, věnuju se rodině, maluju, čtu, vzdělávám se, vnímám ten opravdový, hmatatelný svět kolem, ale soustředím se hlavně na ty krásné drobnosti kolem, které jsem dřív neviděla.
Jak si nastavit zdravý vztah k sociálním sítím?
Vůbec nechci říct, že by sociální sítě byly jednoznačné zlo. V žádném případě ne! Ale jsou jako oheň - dobrý sluha, ale zlý pán. Domnívám se tedy a ze své zkušenosti doporučuji, zachovat si zdravý přístup, být obezřetný.
Nastavit si čas, který chci strávit sledováním životů přátel, známých, obsahu tvůrců. Vybírat si pečlivě, co chci sledovat. Zamýšlet se, vnímat, co mi podporuje dobrou náladu, co je mi přínosem, co mi naopak nedává vůbec nic, nebo mi spíš pomalu otravuje život.
Věřím, že možnosti, které dnes jsou, mohou mnoha lidem usnadnit život. Mohou pomáhat. Šířit myšlenky, důležité informace, inspiraci. Ale spolu s touto výsadou současnosti je na nás, abych k tomu, co se nám nabízí, přistupovali zodpovědně a kriticky vyhodnocovali vše, co konzumujeme.
Koneckonců - vždy jsme to my, kdo zodpovídáme za svůj život. A to, že ho někdo/něco může ovlivňovat, není výmluva pro to, abychom se té své vlastní zodpovědnosti vzdali. Ani tvůrci, ani sociální sítě nám nic nedělají. Jen to, co jim sami dovolíme.
