Článek
Pamatuju si to naprosto přesně. Ta situace, ten okamžik, ten chlad v zádech, když mi došlo, že nezáleží na tom, co říkám. Nezáleží, co se stalo. Nezáleží, kdo má pravdu. Já měl záznam. A tím bylo všechno řečeno.
Přišel jsem na policii jako občan. Ne jako obžalovaný. Ne jako zadržený. Ne jako pachatel. Přišel jsem jako oběť. Ukradli mi věci. Byl jsem napaden. Věděl jsem, kdo to udělal. Měl jsem svědky. Ale místo zájmu jsem dostal pohled, který jsem znal moc dobře. Takový ten, co říká: „Jo tak vy? No jasně. Aha. Už tomu rozumíme.“
Zločinec na doživotí – i když už nic neprovedl
Nejhorší na tom není ta nedůvěra. Nejhorší je, že se vám to začne vkrádat i do hlavy. Začnete pochybovat sám o sobě. Začnete si říkat: „Možná přeháním.“ „Možná si za to nějak můžu.“ „Možná mají pravdu, že se se mnou nechtějí moc bavit.“
Jenže ne. Není to vaše vina. Není vina to, že chcete být chráněný zákonem. Že žádáte o spravedlnost. Že chcete mít stejná práva jako kdokoliv jiný. Jenže to tak nefunguje.
Pokud máte v rejstříku jakýkoli záznam, systém vás nečte jako občana. Čte vás jako riziko. Automaticky. Bez ohledu na to, že jste trest dávno vykonal. Že jste nezpůsobil škodu. Že jste byl propuštěn řádně. Že od té doby žijete spořádaně, pracujete, staráte se o rodinu.
Když nevěří ani těm, kdo vás znají
Jednou jsem se dostal do situace, kdy jsem byl svědkem krádeže v práci. Viděl jsem, kdo to udělal. Věděl jsem to přesně. A měl jsem v ruce důkaz. Kamera, čas, osoba. Všechno sedělo.
Když jsem to řekl vedení, poděkovali mi. Když přišla policie a slyšela, kdo to hlásil… změnilo se to. Otázky začaly být jiného rázu. „Jak dlouho tu pracujete?“ „A co jste dělal předtím?“ „Máte něco společného s dotyčným?“ „Proč jste si tak jistý?“
A pak to přišlo. „Váš rejstřík je stále aktivní?“ Už to nebyla výpověď. Byl to výslech. Byla to kontrola, jestli jsem čistý – ne v očích zákona, ale v jejich očích.
Z kolegy jsem se změnil na podezřelého. Bez důvodu. Jen kvůli minulosti.
Spravedlnost pro vyvolené
Lidi si myslí, že v demokracii máme rovnost před zákonem. Ale to je jen slogan. Ve skutečnosti existují dvě vrstvy. Ta první – ti, co nikdy neselhali. A ta druhá – ti, co jednou chybovali.
A já nechci, aby mě někdo litoval. Nechci žádné speciální zacházení. Chci jen, aby mě nehodnotili podle jednoho razítka z minulosti.
Udělal jsem chybu. Odpykal jsem si ji. A rozhodl jsem se žít jinak. Jenže co je vám to platné, když vás všude potkává tiché „aha…“ v očích druhých?
Mluvím o tom nahlas, protože už mě nebaví mlčet
Kolik lidí se nikdy nepokusí něco nahlásit, protože vědí, že jim nikdo neuvěří? Kolik lidí se bojí říct pravdu, protože se stanou terčem? Kolik lidí raději mlčí, protože už vědí, jak to skončí?
Tahle tichá rezignace je rakovinou spravedlnosti. A netýká se jen mě. Týká se každého, kdo se pokusil změnit a místo přijetí narazil na zeď.
Když vás znásilní, ale máte záznam, ptají se, jestli jste si to nevymyslel. Když vás někdo okrade, pochybují, jestli jste to nebyl vy. Když vás někdo napadne, zjišťují, jestli jste neprovokoval.
A víš co? Tohle zabíjí důvěru ve stát. V právní systém. V rovnost.
Co má člověk dělat? Ptám se upřímně
Mám se přestat snažit? Přestat důvěřovat policii? Přestat volat o pomoc? Neřešit věci zákonně, protože to stejně k ničemu nevede?
Nebo mám dál chodit s hlavou vzpřímenou a doufat, že jednou se někdo podívá na mě jako na člověka, ne jako na kolonku?
Nevím. Opravdu nevím. Ale vím jedno – mlčet znamená souhlasit. A já už mlčet nebudu.
Zákon je slepý. Ale u nás spíš šilhá
Věřím v zákon. Nevěřím ve způsob, jak se s ním zachází. Protože zatímco by měl chránit všechny stejně, ve skutečnosti někteří chránění nejsou.
Nevadí mi, že musím nést následky svých činů. Ale vadí mi, že následky nesu i tehdy, když už žádný čin nepřišel. Když se jen snažím žít.
Závěr – moje prosba
Pokud jsi někdy pracoval u policie, na úřadě, u soudu – dej lidem šanci. Poslouchej, než začneš soudit. Nespoléhej jen na záznam, ale dívej se na chování. Na fakta. Na lidskost.
A pokud jsi jako já – nenech se zlomit. Mluv. Piš. Bojuj. I kdyby to trvalo roky.
My nejsme hrozba. Jsme varování. Ne před tím, co jsme byli – ale před tím, co se může stát, když systém přestane chránit ty, kdo to opravdu potřebují.
