Článek
Kdysi jsem slyšel frázi: „Nejsme to, co jsme udělali, ale to, kým se rozhodneme být.“ Věřil jsem jí. A držel se jí, když jsem šel z vězení domů. Ale záhy jsem pochopil, že pro společnost je ten výrok jen líbivá fráze do citátu na Facebooku.
Ve skutečném světě je to jinak: Jste to, co jste udělali. Navždy. A je jedno, kolik let uběhlo, co všechno jste změnili, kolik lidí by za vás dnes dalo ruku do ohně. V očích mnoha lidí zůstáváte „ten, co seděl“. Automaticky nebezpečný. Automaticky problém.
Když se z šance stane hrozba – jen kvůli předsudku
Přemýšlel jsem často, proč se lidé bojí. Proč je tolik firem, institucí i jednotlivců, kteří mají jasno: „Jednou vězeň, vždycky vězeň.“
Možná za tím je strach. Obava, že bychom mohli selhat znovu. Možná je za tím nedostatek informací. Neznalost statistik. Nedůvěra v lidskou změnu. Anebo čistě pohodlí – je jednodušší říct „ne“, než se zajímat, ptát se, poznat příběh za jménem.
Ale tím vzniká problém. Nejen pro nás. Pro celou společnost. Protože tím se ze šancí dělají hrozby. A z potenciálu problém.
Statistiky nelžou – jen jim málokdo naslouchá
Podívejme se na data: většina recidivujících pachatelů jsou lidé, kteří po výstupu z vězení nenalezli zázemí, práci, podporu. Naopak – lidé, kteří měli možnost pracovat, bydlet, být v komunitě, mají podstatně nižší pravděpodobnost návratu k trestné činnosti.
To není náhoda. To je logika. Když člověku dáš příležitost, odpovědnost a důvěru, je větší šance, že ji nezklame. Zvlášť, pokud ví, jak těžké bylo dostat ji zpátky.
Ale kdo tohle dnes říká nahlas? Kdo mluví o tom, že zaměstnat propuštěného není bláznovství, ale investice? Kdo vysvětluje, že riziko není větší než u běžné populace – pokud člověk prošel odpovědným procesem návratu?
Málokdo.
A přitom by stačilo málo: otevřít oči. A uši. A hlavně – srdce.
Příběhy, které se nikam nehodí
Znám chlapa, který dělá svářeče. Seděl za hospodskou bitku. Dnes vede pět lidí, co u něj učí mladé kluky z učiliště. Bez něj by firma padla. Ale když se firma spojovala s jinou a přišla auditní kontrola, musel odejít. Záznam.
Znám holku, co ve vězení vystudovala střední školu. Má dvě děti. Dnes pracuje ve skladu. Bez absencí, bez problémů. Zvládá směny i školu. Ale když chtěla jít na vyšší pozici, vyžadovali „čistý výpis“. Neprošla.
A znám sám sebe. Vím, co všechno jsem změnil. Co jsem se naučil. Kolika lidem jsem pomohl. Kolik nocí jsem zůstával v práci, abych dodělal věci, co nikdo jiný nechtěl. A stejně… stejně pořád narážím na strop, který není odborný, ani lidský. Je to strop ze skla – s nápisem: „Byl odsouzen.“
Kdo je tady riziko?
Zamysleme se: je větším rizikem někdo, kdo má záznam, ale každý den se snaží, pracuje, bojuje se svou minulostí – anebo člověk, co nikdy neselhal jen proto, že nikdy nic nevzal na sebe? Kdo je odolnější? Kdo víc ví, co to znamená selhání – a zodpovědnost?
Být bývalý vězeň neznamená být méně člověkem. Často právě naopak. Znamená to projít si dnem. Pochopit, co znamená ztratit důstojnost. A rozhodnout se ji znovu najít. To není slabost. To je síla.
Ale dokud to nevidí zaměstnavatelé, politici ani sousedé, zůstáváme „ti nebezpeční“. I když bychom byli třeba těmi nejspolehlivějšími.
Potenciál v nás – proč ho nevidíte?
Z lidí jako já by byli výborní mentoři, školitelé, průvodci. Máme zkušenosti, které se jinak naučit nedají. Máme vděk za každou normální chvíli. A máme často dovednosti, co nás život naučil tvrdě a rychle.
Ale místo toho děláme podřadné práce, mlčíme, děláme neviditelné. Jen aby nás nikdo nepřipomněl.
Co se musí stát, aby to přestalo být tabu?
Musí se o tom mluvit. A psát. Musí se změnit zákony o zahlazení – ne jako „odměna za čas“, ale jako uznání změny. Musí se nabídnout zaměstnavatelům informace a podpora. Musí se ukázat, že existují dobré příklady.
A hlavně – společnost se musí přestat bát.
Protože jinak se tenhle cyklus nikdy nezmění. Budeme dál zavírat lidi, ale nepomůžeme jim, až vyjdou. A oni se budou vracet. Ne proto, že chtějí – ale proto, že nemají kam jinam jít.
Závěr? Možná jen otázka
Co kdybyste místo „Záznam? Ne.“ řekli: „Řekni mi, co jsi od té doby dokázal.“
Co kdybyste se zeptali: „Co jsi se naučil? Co chceš změnit?“
Co kdybyste místo předsudků nabídli pozornost?
Možná byste zjistili, že ve světě, kde tolik lidí jen přechází z práce do práce, právě mezi námi jsou ti, kdo by se za šanci poprali. Ne proto, že by to byla povinnost. Ale proto, že je to privilegium, které si hluboce vážíme.
Nejsme černobílí. Nejsme riziko. Jsme šance. Stačí ji jen vidět.
