Článek
Z deníku člověka s cejchem, kterému nestačilo mít vzdělání ani výsledky
Když jsem šel sedět, byl jsem si vědom, že jsem udělal chybu. Nehledal jsem výmluvy. Věděl jsem, že si to musím odnést. Ale co jsem si tehdy nepřipouštěl – že i když si odpykám, společnost mi to nikdy neodpustí.
Měl jsem plán. Ne na návrat „na výsluní“, jen na normální život. Mám vysokou školu, dva jazyky, zkušenosti s vedením týmu. Umím pracovat s lidmi, znám systém řízení, mám odborné znalosti. Netoužil jsem po luxusu – jen po šanci znovu být užitečný, uživit sebe, rodinu, splatit dluhy.
Dnes už vím, že to bylo naivní.
Trest skončil. Odsouzení trvá
Vyšel jsem z vězení. Čistý. Rozhodnutý. Motivovaný. Měl jsem životopis, reference, odbornost. Byl jsem připraven začít. Ale společnost připravená nebyla.
Posílal jsem životopisy. Volal. Chodil na pohovory. Na začátku to vypadalo dobře. Zaujala je moje kvalifikace, praxe. Někde byli vyloženě nadšení: „Jste přesně to, co hledáme.“
A pak přišla ta věta. Vždy stejná. Tichá, zdvořilá, ale smrtící.
„Požadujeme výpis z rejstříku trestů.“
A když jsem byl upřímný a přiznal, co v něm je, bylo hotovo. Už se neozvali. Nebo přišla výmluva – „nakonec jsme se rozhodli pro jiného kandidáta“.
Po pátém pohovoru jsem přestal počítat. Ale vím jistě, že kvalifikace mi neotvírala dveře. Právě naopak – o to víc lidi zaráželo, proč jsem seděl. Jako by to nesedělo do škatulky. A když věci nezapadají, stávají se podezřelými.
Vysokoškolák ve skladu? Ne. Ani tam vás nevezmou
Říkal jsem si – dobře, nevadí. Tak začnu jinde. Nevadí mi začít odspodu. Dělnická pozice, skladník, jakákoliv práce.
Ale ne. „Jste překvalifikovaný.“ „Máte moc velká očekávání.“ „To by vám u nás dlouho nevydrželo.“ A někdy rovnou – „Nemůžeme riskovat, máme přísné podmínky.“
Co je to za svět, kde člověk s diplomem, jazyky a praxí nedostane místo ani ve skladu? Kde záznam – ne za násilný čin, ne za kriminální kariéru – stačí k tomu, aby se nad vámi každý zavřel?
Nakonec jsem měl štěstí. Jeden zaměstnavatel to zkusil. Dal mi šanci. A víš co? Byli spokojení. Vedl jsem úsek. Organizoval práci. Školil nové kolegy. Byl jsem spolehlivý, přesný, ochotný zůstat přesčas, nést odpovědnost.
A pak přišla chvíle, kdy se otevíralo místo nadřízeného. Lidi ze směny říkali: „To je tvoje. Všichni víme, že to zvládneš.“ Vedoucí se usmíval. Týdny ticha.
Až jednou: „Hele, šéf rozhodl jinak. Kvůli tomu rejstříku. Ale buď rád, že tě tady vůbec držíme.“
Ten moment bolí dodnes.
Jak se postavit ke zdi, která nemá dveře
Co mám dělat? Bušit do zdi? Psát petice? Mluvit s politiky?
Ne. Já jsem udělal něco jiného. Sklopil jsem hlavu. Zůstal. A dělám dál. Jako běžný dělník. I když de facto vedu výrobu. I když kontroluju výstupy. I když mě kolegové chodí žádat o radu.
Můj plat je o polovinu nižší, než má oficiální vedoucí. Můj podpis nikdo nevidí. Ale firma ví, že se na mě může spolehnout. Tak to nechají být. Jen mi nikdy nedají oficiální důvěru. Protože rejstřík.
Co bych chtěl? Jediné. Férovost
Nepotřebuji soucit. Ani zázračnou příležitost. Jen chci, aby se posuzovalo, co umím. Jak se chovám. Co přináším.
Chápu, že lidé mají obavy. Ale i vězni jsou lidi. A někteří z nás mají větší morálku, než ti, co venku nikdy neselhali – jen proto, že k tomu neměli příležitost.
Chci žít důstojně. Chci mít možnost růst. Nechci být věčně „v druhé lize“, jen proto, že si stát myslí, že už nikdy nebudu hrát fér.
Stát? Zákony? Pomoc? Mýtus
Pomoc státu? Formálně existuje. Praxe je jiná. Abych se dostal do programu resocializace, musel bych mít trvalé bydliště. Ale kde ho mám vzít, když mi ho nikdo nedá? Aby mě vzali do rekvalifikace, musím být „bezúhonný“. Ale i kurz řidiče VZV to dnes vyžaduje.
Pobídky pro zaměstnavatele, že zaměstnali propuštěného? Papírově ano. Ale reálně? Nikdo nechce papírování navíc.
A tak se to točí. Do kolečka. A já se učím přijímat, že lepší to nebude.
Závěr bez patosu. Ale s pravdou
Já to ještě dávám. Ale jsou jiní, co to nedali. Vrací se zpět. Ne protože chtějí. Ale protože tady venku je to horší než uvnitř. Aspoň tam máš postel, jídlo, režim. Tady máš výsměch, ticho, a nálepku.
Věřím, že kdyby firmy změnily postoj – kdyby přestaly vidět „zločince“ a začaly vidět člověka – mohlo by to být jiné. Nemusíme být riziko. Můžeme být přínos. Pokud nám někdo dovolí to dokázat.
Nejsme neviditelní. Jen se o nás nemluví. Proto jsem to napsal. Aby to jednou někdo přečetl a řekl: „Možná to fakt není černobílé.“
