Článek
Syndikát novinářů aktuálně ostře kritizoval postup Ministerstva zahraničních věcí a prohlásil, že oddělování novinářů na „běžné“ a „alternativní“ podkopává princip rovnosti médií a omezuje svobodný výkon novinářské profese. S touto myšlenkou lze jen souhlasit. Jenže právě proto se nabízí nepříjemná otázka: Kde byl stejný důraz na tyto principy v době, kdy byly po začátku války na Ukrajině blokovány některé weby označované za dezinformační či proruské?
Ať už měl kdokoliv na obsah těchto webů jakýkoliv názor, šlo o zásah do možnosti šířit informace a názory. Pokud dnes platí, že není možné novinářům bránit ve výkonu jejich práce, pak by stejný princip měl platit vždy – bez ohledu na to, zda jde o média, která jsou nám názorově blízká, nebo vzdálená.
Právě zde vzniká zásadní problém, neboť Syndikát novinářů používá dvojí metr. Když jsou omezeni novináři z tradičních médií, ozve se velmi hlasitě. Když jsou omezována média s jinými názory, podobně důrazná reakce chyběla. Přitom princip svobody médií přece nemůže být selektivní, jak ostatně v kritice uvádí sám syndikát novinářů. Buď platí pro všechny, nebo neplatí pro nikoho.
O to zajímavější je současný návrh ministra Petra Macinky. Místo aby některým médiím úplně zavřel dveře, oznámil, že bude pořádat dvě tiskové konference – jednu pro tradiční média a druhou pro alternativní média. Takové řešení lze samozřejmě diskutovat a nemusí se každému líbit. Na druhou stranu je těžké tvrdit, že někomu brání vykonávat novinářskou práci, pokud mají možnost získat informace všichni, byť v odlišném formátu.
Osobně považuji tento přístup za podstatně lepší než úplné vylučování některých médií či podporu jejich blokování, ke kterým došlo po začátku války na Ukrajině za vlády koalice ODS, TOP 09, KDU-ČSL, STAN a Pirátů. Pokud mají všichni možnost klást otázky a získat informace, veřejnost o nic nepřichází. Naopak se předchází sporům o to, kdo je a kdo není „správný“ novinář.
Svoboda médií totiž není odměnou za správné názory. Je to princip, který má chránit i názory nepříjemné, kontroverzní nebo menšinové. Právě v tom spočívá její skutečný význam.
Pokud dnes Syndikát novinářů říká, že není možné rozlišovat mezi „správnými“ a „nesprávnými“ médii, pak s ním souhlasím. Jen bych si přál, aby stejnou zásadu hájil důsledně a bez ohledu na to, kdo je právě u moci a zda je zrovna omezován novinář, s jehož názory souzní.
Právo na svobodnou novinářskou práci nesmí záviset na tom, zda s názory konkrétní redakce souhlasíme. Svoboda slova se totiž neprověřuje tím, jak chrání názory většiny. Prověřuje se tím, zda dokáže ochránit i názory, které jsou nepohodlné nebo nepopulární. Jakmile začneme svobodu přiznávat jen těm, kteří zastávají „správné“ postoje, přestává být skutečnou svobodou.
