Článek
Byly doby, kdy jsem ODS vnímal jako stranu, která měla jasnou identitu. Člověk s ní mohl souhlasit nebo nesouhlasit, ale věděl, co představuje. Byla to strana konzervativní, pravicová, ekonomicky liberální a především důstojná.
Politici ODS se snažili přesvědčovat především argumenty. Veřejná debata se točila kolem daní, podnikání, velikosti státu, odpovědnosti jednotlivce nebo zahraniční politiky. O osobním životě politiků, jejich postavě v plavkách nebo o tom, jak vypadají na sociálních sítích, se téměř nemluvilo. Nebylo to důležité.
Dnes mám pocit, že z původní značky zůstalo jen logo.
Současná politika se obecně mění. Sociální sítě vytvářejí tlak na krátká videa, fotografie a virální obsah. Chápu, že každá strana se tomu musí do určité míry přizpůsobit.
Jenže mezi přizpůsobením a úplnou změnou identity je obrovský rozdíl.
Když dnes sleduji představitele ODS, často mám pocit, že sleduji spíše marketingovou agenturu než tradiční konzervativní stranu.
Místo důrazu na program se řeší fotografie z volného času, videa určená sociálním sítím nebo různé pokusy o virální obsah. Petr Fiala se svého času stal terčem posměchu kvůli videu o levnější německé Nutele, které mělo působit jako srozumitelná komunikace, ale řadě lidí připadalo spíše komické. Paní Decroix se vedle politických názorů prezentuje fotkami v plavkách. Pan Kupka se pouští od dětinských přestřelek s Petrem Macinkou a redakcím poskytuje fotografie z koupání v řece. Umělé úsměvy, strojené pohyby rukou přesně dle psychologických pouček o řeči těla až to působí směšně.
V médiích se pak místo politických názorů některých představitelů řeší jejich fotografie, vzhled nebo různé lifestylové momenty. To možná přináší pozornost na sociálních sítích, ale ubírá to politice vážnost.
Konzervativní voliči nehledají influencery
Konzervativní volič nepotřebuje vědět, jak politik tráví dovolenou. Nepotřebuje vědět, jak vypadá člen ODS v plavkách. Nechce sledovat, kdo udělal stojku, kdo se vyfotil v řece nebo kdo natočil další video určené hlavně pro sdílení na internetu.
Od konzervativního politika očekává volič něco úplně jiného. Volič chce vědět, jak chce strana řešit zadlužení státu, jaký má názor na daně, jak chce zjednodušit podnikání, jak bude chránit svobodu jednotlivce nebo jaké hodnoty chce hájit. To jsou témata, kvůli kterým lidé pravicové strany volí.
Bohužel i styl komunikace se změnil. Konzervativní politik nemusí být za každou cenu nejvtipnější člověk na internetu. Nemusí každou urážku vracet či se snažit to dotyčnému tzv „nandat“.
Nedávno jsem četl mediální přestřelku mezi Martinem Kupkou a Petrem Macinkou. Místo věcné polemiky vznikla další epizoda politického „stírání soupeře“, které dnes sociální sítě odměňují.
Pan Kupka napsal „Petr Macinka si zase nasadil šaškovské rolničky. Chápu, že psaný a strukturovaný text, ve kterém minimálně pětkrát někoho neurazíte, je nuda. Ale nebojte, pane ministře, tento týden vaše neúspěchy a lži shrnu i v kratších postech, abyste jim rozuměl i vy,“.
Vážně to bylo zapotřebí? Co jsme se z této výměny „názorů“ dozvěděli? Že předseda ODS dokáže soupeři oplatit urážku? Že umí napsat stejně jedovatou poznámku? Právě tohle má být standard komunikace konzervativní pravicové strany? Nebylo by lepší ukázat, kdo je skutečně nad věcí?
Politická kultura přeci nestojí na tom, kdo dokáže soupeře veřejně více zesměšnit.
Posun ODS je však i v personální politice. Stačí se podívat, koho dnes ODS považuje za přirozené spojence.
Strana, která se dříve výrazně vymezovala vůči progresivním směrům, dnes bez větších problémů spolupracuje s politiky, kteří přišli z úplně jiného ideového prostředí. Pro část dlouholetých voličů to může působit jako signál, že programová identita ustupuje pragmatismu.
Nejde přitom jen o jednotlivé osoby. Jde o celkový dojem, že dříve jasně čitelné hranice se postupně rozplynuly.
Čím se dnes vlastně ODS odlišuje? To je otázka, na kterou si jako bývalý sympatizant neumím odpovědět.
Pokud se styl komunikace podobá ostatním stranám, pokud marketing převažuje nad programem a pokud se ideové rozdíly stále více stírají, pak se logicky nabízí otázka, proč by měl pravicový konzervativní volič dát hlas právě ODS.
Kdysi byla odpověď jednoduchá. Dnes už není.
Faktem ale je, že současně chybí důstojná pravicová alternativa.
Prakticky nevidím silnou pravicovou stranu, která by vystupovala důstojně, sebevědomě a současně bez neustálého vymezování vůči všem okolo.
Politika se změnila v permanentní marketing, sbírání lajků, virální videa a nekonečné slovní přestřelky.
Osobně bych mnohem raději viděl politiky, kteří budou méně originální na TikToku a více přesvědčiví při obhajobě svých hodnot.
Krátce jsem doufal, že by podobný styl mohl přinést projekt Naše Česko. Oceňuji zejména snahu hledat průsečíky místo neustálého rozdělování společnosti a stavění politiky na permanentním konfliktu. Zatím však nevidím, že by měl potenciál stát se významnou parlamentní silou.
Možná je však skutečný problém ještě hlubší.
Možná dnes nechybí jen důstojná konzervativní pravicová strana. Možná chybí voliči, kteří by o takovou politiku stáli.
Možná jsme si zvykli, že politika není především o názorech, ale o emocích. Že úspěch nepřináší klidná argumentace, nýbrž co nejostřejší střet. Že více než promyšlený program rozhoduje fotografie na Instagramu, krátké video na TikToku nebo vtipná poznámka na účet politického soupeře.
Pokud je tomu skutečně tak, pak se nelze divit, že se mění i samotné politické strany. Politici zpravidla nabízejí to, co jejich voliči oceňují. Jestliže největší pozornost získává konfrontace, osobní marketing a neustálé vymezování vůči ostatním, budou se tímto směrem přirozeně vydávat téměř všechny strany bez ohledu na svou původní identitu.
Mrzí mě však, když jsou politické strany ochotny obětovat svou značku, svou identitu i svou důstojnost jen proto, aby oslovily voliče, kteří dříve ani nebyli jejich přirozenými podporovateli. Chápu, že cílem každé strany je získat co nejvíce hlasů. Přesto si myslím, že existují hodnoty, které by se za volební úspěch prodávat neměly.
Mně osobně je sympatičtější menší strana, která důsledně hájí své hodnoty a principy, než velká strana ochotná ohnout svou politickou páteř podle toho, kam se právě posouvá veřejná nálada. U té první totiž vím, co od ní mohu očekávat. U té druhé si nikdy nemohu být jistý, zda své postoje skutečně zastává, nebo je pouze přizpůsobuje tomu, co je právě politicky výhodné a tedy zda je vůbec bude v budoucnu prosazovat.
