Článek
V poslední době ze všech stran slyšíme od některých politiků, herců, moderátorů, zpěváků a dalších osobností jedno varování za druhým. Tvrdí, že pokud se sáhne na systém koncesionářských poplatků, je ohrožena nezávislost České televize. Z některých vyjádření a protestů by člověk skoro nabyl dojmu, že veřejnoprávní média stojí na křižovatce dějin a demokracie právě svádí svůj poslední boj.
Není překvapující, že často o nezávislosti veřejnoprávních médií hovoří právě lidé, kteří jsou na jejich financování existenčně závislí. Je to podobné, jako kdyby zaměstnanci restaurace vysvětlovali hostům, proč by se nikdy neměl měnit jídelní lístek. Možná mají pravdu. Ale možná je také na místě připomenout, že nejsou úplně nezúčastněnými pozorovateli.
Nejde přitom o otázku, zda má veřejnoprávní televize existovat. Jde o otázku, jak má být financována.
Zastánci koncesionářských poplatků často vytvářejí dojem, že jedinou alternativou je televize ovládaná vládou a že se tudíž děje něco ve světě nevídaného. Jenže opak je pravdou, stačí se podívat za hranice.
Řada evropských států v posledních letech opustila klasický model koncesionářských poplatků navázaných na vlastnictví televizoru či rádia a přešla na financování prostřednictvím daní nebo jiných plošných mechanismů. Rozhodně se tedy neděje nic ve světě, ani ve vyspělých demokraciích, nestandardního.
Nebo má snad někdo pocit, že ve Francii, Nizozemsku, Belgii, Finsku nebo Švédsku neexistují nezávislá média? Že tamní novináři každé ráno čekají na telefonát premiéra, aby se dozvěděli, co smějí odvysílat? Jistě ne. Tyto země přitom financují veřejnoprávní média z veřejných rozpočtů nebo obdobných plošných mechanismů, aniž by to vedlo k zániku jejich nezávislosti.
Je tedy zjevné, že otázka nezávislosti a otázka způsobu financování nejsou totéž.
Zajímavé je, že zcela minimálně zaznívá ta nejpodstatnější věc, a to zcela jednoznačná nespravedlnost koncesionářských poplatků.
Současný systém totiž stojí na zvláštní morální konstrukci. Poctiví občané platí. Nepoctiví tvrdí, že televizi nemají, a neplatí. Vzniklá situace je nejen nespravedlivá, ale i komplikovaná co se týče výběru a odhalování těch nepoctivých.
Představme si stejnou logiku u daní.
Poctiví občané by odváděli daň z příjmu. Nepoctiví by jednoduše prohlásili, že žádný příjem nemají. V takovém případě bychom se asi všichni shodli, že je něco špatně.
U koncesionářských poplatků se však z otázky spravedlnosti stalo téma politické. A jakmile se něco stane politickým tématem, mnozí přestávají hodnotit samotný princip a začínají hodnotit pouze to, kdo daný názor zastává.
Dalším problémem je technologický vývoj.
Kdysi dávalo smysl platit za vlastnictví televizního přijímače. Dnes máme mobilní telefony, notebooky, tablety, chytré hodinky a za chvíli možná i chytré ledničky s přístupem k internetu. Debata o tom, které zařízení ještě je a které už není televizním přijímačem, začíná připomínat hádku o tom, kolik zrnek písku tvoří hromadu.
Je proto logické, že mnoho zemí od tohoto modelu ustoupilo.
Ne proto, že by chtěly zničit veřejnoprávní média. Ale protože chtěly systém jednodušší, levnější a spravedlivější.
Pokud se veřejnoprávní média považují za veřejnou službu, pak je legitimní otázka, proč by jejich financování nemělo být součástí běžných veřejných rozpočtů stejně jako školy, soudy, hasiči nebo silnice.
Samotný fakt, že je nějaká instituce financována ze státního rozpočtu, přece automaticky neznamená, že ztrácí svou nezávislost. Soudci jsou placeni státem také, a přesto snad nikdo netvrdí, že jsou proto pouhou prodlouženou rukou vlády.
Můžeme se bavit o výši financování. Můžeme se bavit o kontrolních mechanismech. Můžeme se bavit o pojistkách proti politickému vlivu. Ale dělat z koncesionářských poplatků poslední hráz demokracie je spíše politický slogan než racionální argument.
Mám pocit, že se nevede debata o tom, jak nejlépe financovat veřejnou službu. Vede se spíše boj o zachování systému, ze kterého se stalo politické téma bez položení si jednoduché otázky, zda je skutečně spravedlivý?
Pokud není, pak bychom se neměli ptát, proč jej měnit. Měli bychom se ptát, proč jej zachovávat.
